Práce Evy Jiřičky (1979) ohledávají hranice jednotlivce, sociální rozměr veřejného prostoru, konfrontují různé společenské entity, sledují limity a potenciál mezilidských vztahů. Autorka využívá experimentální a investigativní postupy. Zatímco v raných akcích provokuje exhibicionistickým vychýlením z normy a poukazuje tak k rozostření hranic veřejného a soukromého (Jízda, 2005 aj.), v pozdějších intervencích se stále vědoměji zaměřuje na veřejný prostor jako systém pravidel a vzorců chování. Subverzně zasahuje do typicky městských prostředí a situací (cykly Naše okrasné zahrádky, 2005; Zaparkované cizí věci, 2006-7 aj.), nebo svými akcemi nabourává stereotypy městského chování a komunikace (Grátis punč, 2005; Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.). Zdůrazňování subjektivity narace, sdělitelnosti a nepřenositelnost zkušenosti se u Jiřičky stále prohlubuje, autorka osciluje mezi inscenací a dokumentem, scénáře jdou od expresivní vizuality (Pohádka, 2004) ke stále věcnějšímu zachycení holé esence sdělení (Videožurnál, 2007 aj.) a možnosti komunikace jako takové, s důrazem na specifičnost jejího kontextu (Interpret San Giovanni Valdarno, 2011; Amsayed poslouchá, 2011 aj.). V dlouhodobém projektu práce se seniory Eva Jiřička rozvíjí existenciální rozměr témat přímo se dotýkajících lidského života, jeho konečnosti, vztahů, paměti a společenských hodnot (Oči jako diamanty, 2009; Pan Toman, 2011; Já se asi probudím, 2011 aj.).
