Reportáže

Hérakleitův princip - 100 let uhlí v českém umění

Málokterá surovina zaujímá v umění natolik výrazné postavení jako právě uhlí. Zvlášť v posledních letech se stalo silným kontroverzním tématem. Logicky nejvíce rezonuje v regionech s uhelným bohatstvím a ekologickou stopou, k nimž se řadí také Ústecko. Uhlí je prokletí i každodenní chleba, pozoruhodný třpytivý nerost i zdevastovaná krajina. Uhlí je prostředí politické lobby i zavalená šachta. Produkuje bohatství, a zároveň vymazává obce z map.

Skupinová výstava Hérakleitův princip sleduje obecně téma uhlí – fosilní suroviny – v českém umění v průběhu posledních sta let. Třebaže k tomuto fenoménu vzniklo již několik dílčích výstav současného umění v rámci menších spolků, nezávislých galerií a občanských iniciativ (tedy více z pohledu environmentálních přístupů v umění, které se začaly probouzet v průběhu 60. a 70. let), roudnická výstava si klade za úkol tematiku institucionalizovat na půdě sbírkotvorné státní organizace. Komoditu „černého zlata“ a problematiku českých uhelných lokalit nahlíží v širším časovém horizontu. To je důležité hned z několika hledisek. Jednak nám výstava umožňuje zkoumat látku v hlubším porozumění historickému kontextu, prohlubuje možnosti transgeneračních dialogů, a jednak dočasně nahrazuje stálou expozici, která referuje o významných milnících dějin umění.

O míře důležitosti tématu, které je i v dnešní době rozpačitého přechodu k obnovitelným zdrojům a alternativním energiím ještě živější (např. stává se i dnes předmětem politických kampaní), svědčí fakt, že vyvolává nutnost jednoznačných postojů a potřebu silných uměleckých reakcí. Skutečností je, že se uhlí těšilo upřímnému zájmu mnoha umělců již v průběhu 20. století, tedy i v době ekonomického uhranutí surovinou, jež zažehla průmyslovou revoluci. Motiv uhlí a těžby s ním spojené pronikl do všech uměleckých tendencí a směrů 20. století (vyrovnávali se s ním zástupci modernismu, civilizmu, sociálního umění, grotesky, informelu, nové figurace, neokonstruktivismu, akčního umění, land-artu a instalace v krajině, videoartu, multimediálního umění a malby porevolučních let atd.). Rozhodně nebyl pouze protěžovaným námětem socialistické doktríny (tedy prorežimního umění).

Hornina plná protikladů, v níž se snoubí krása, bohatství a tepelný komfort na jedné straně, hornická neštěstí i vyrabovaná krajina na druhé straně, se v rámci výstavy ukazuje ve třech rovinách: uhlí jako materiál (uhrančivá substance zajímavých vlastností a staro-nový výtvarný prostředek); horník a hornický provoz (oslava hornictví, přiblížení hornického provozu a zákulisí spojené s těžbou); krajina – reflexe průmyslové a transformované krajiny z nekritického i environmentálního pohledu.

Na výstavě jsou zastoupena díla, která se stala niternou ozvěnou a osobitou stylizovanou výpovědí zastoupených autorů. Díla s tendencí po dosažení bezobsažného realismu ustoupila před pracemi umělců, kteří často prošli silnou osobní zkušeností spojenou s těžbou a industriálním prostředím, jež mělo na jejich tvorbu zásadní vliv. Na druhé straně nelze opomenout oficiálně přijímané umění, které se k námětu hornictví a oslavě hrdinské práce s radostí obracelo. I z této oblasti jsou zařazena díla se snahou o reinterpretaci zastřené oblasti dějepisu umění. Obecně se výstava zaměřuje na výrazné i méně známé umělce od začátku 20. století spolu s tradičními výtvarnými technikami (malba, kresba, grafika, fotografie) až po současné přístupy a multimediální polohu umění (video, performance, site-specific instalace, land art, konceptuální přístupy).

V pohledu na širší časový úsek, v němž se vztah společnosti k těžbě a k využívání krajiny pro získávání nerostného bohatství vyvíjel a proměňoval, vyplývá určitý dualismus, který se stal rovněž podnětem k názvu výstavy. Hérakleitův princip hovoří o střídání cyklu růstu a pádu, neboli o jednotě protikladů, která je pro lidstvo hnací silou. To, co společnost přivedlo na vrchol (tedy v našem případě k ekonomické prosperitě, průmyslové revoluci a technologickému pokroku), se obvykle stává také tím, co společnost přivede do krize (tedy na okraj ekologické katastrofy). Po očistném kolapsu následuje regenerace a transformace. Umění je pro společnost inspirativním nástrojem, neboť přináší společensko-kulturní reflexi a skrze svou podstatu o dosažení pravdy zkoumá problémy lidstva z nadhledu. Vyzývá nás k osobní odpovědnosti a důležitosti společně se podílet na smysluplné sociálně spravedlivé a ekologické transformaci.

přístupnost(cc) cz en
umělciJaroslav Otčenášek, Pavel Mrkus, Ivan Kafka, Vladimír Turner, Bohuslav Matal, Herbert Thiel, Dagmar Šubrtová, Robert Vlasák, Pavel Karous, Denisa Langrová, Bohdan Kopecký, Augustin Handzel, Jindřich Wielgus, Jiří Chadima, Kamil Lhoták, Eugen Wiškovský, Cyril Bouda, James Janíček, Michal Ranný, Ivan Lošák, František Gross, Pavel Sterec, Polina Davydenko, Stanislav Kolíbal, Václav Jirásek, Jakub Špaňhel, Václav Špála, Jan Zrzavý, Jiří Petrbok, Rafani, Daniel Balabán, Jan Steklík, Karel Pokorný, Jiří John, Josef Sudek, Jaroslav Paur, Martin Zet, Jolana Havelková, Viktor Kolář, Ondřej Provazník, Pravoslav Kotík, Jiří Bradáček, Jiří Černický, Rudolf Janda, Květa Válová, Jitka Válová, Dalibor Chatrný, Emila Medková, Eduard Ovčáček, Miloš Zet, Michal Kindernay, Jiří Jeníček, Julie Hrnčířová, Miloš Šejn, Magdalena Jetelová, Tomáš Svoboda, Martin Dušek, Martin Netočný, Duša Ferdiš, Vladimír Boudník, Josef Klíma
kurátorMagdalena Deverová
místoRoudnice nad Labem
tagy
účinkujícíMagdalena Deverová
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Vidlička
kategorieReportáže
publikováno13. 10. 2023
délka0:05:23
jazykČesky
embedlink icon
arrow down
související
Hérakleitův princip - 100 let uhlí v českém umění
K fotografování Romů se Pavel Nádvorník dostal v roce 1986 v rámci snahy o přijetí na fotografické studium na pražské FAMU. „Cikáni“ na Nádvorníkových fotografiích jsou čtvrtstoletí po jejich fotografické romantizaci zcela jiní, jsou tragickou součástí popkultury pozdního socialismu, plné lákavých plakátů a pašovaného videa.
Diener se dlouhodobě zajímá o rekonstrukce památek a je členem několika nadací a komisí, které se tomuto tématu věnují. Mezi hlavní realizace studia Diener & Diener Architekten patří např. dokončení východního křídla Přírodovědného muzea v Berlíně nebo švýcarská ambasáda tamtéž.