Reportáže

Marie Kratochvílová

Výběr černobílých fotografií z 70. a 80. let od brněnské fotografky (nar. 1946, Brno, Československo), který jedinečným způsobem propojuje vývoj konceptuálních tendencí v českém výtvarném umění s českou uměleckou fotografií stejného období. Od roku 1971 Marie Kratochvílová fotograficky dokumentuje činnost brněnských konceptuálních umělců, zejména Jiřího Valocha, J. H. Kocmana, Dalibora Chatrného, Mariana Pally a dalších. To jí přineslo nové možnosti obsahu a výrazu v jejích fotografiích, které balancují mezi minimalismem a surrealismem, vždy inteligentní a lucidní.

„Vždy mě fascinovaly malé, obyčejné věci, předměty, prostředí, lidé a jejich ‚historie‘ a osudy. Snažila jsem se spojit realitu a fotografii, blízkost předmětu a lidí, objektivitu objektivu,“ napsala Kratochvílová před několika lety ve svém uměleckém prohlášení. Ačkoli její cykly často vznikaly ve velmi krátkém časovém úseku, jako by je vytvořila najednou („fotografie pro mě byla jako epileptický záchvat: vyžadovala, abych byla sama a zcela soustředěná“), čím byly koncentrovanější a intenzivnější, tím citlivější byl výsledek. Fotografie Kratochvílové vždy vyzařovaly pocit měkkosti čerstvě napadaného sněhu a křehkosti skleníkové flóry.

Fotografické dílo, jehož kompletní výsledek (pokud pomineme darované a zakázkové fotografie) se vejde do jedné velké krabice, je mezi fotografy, kteří bývají velmi produktivní, skutečnou raritou. Možná bychom zde mohli hovořit o něčem jako „ekologii obrazu“, skromné udržitelnosti okolního světa a jejích vlastních ambicích. Při pohledu na dílo Marie Kratochvílové jako celek vyzařuje obezřetnost a soustředěnost, které jsou v místních podmínkách neobvyklé, bez snahy o efekt nebo pobavení. Fotografie jsou často suché, ale o to intenzivnější, vždy zakotvené v sociální empatii a pečlivém vyhýbání se laciným trikům. To může být důvod, proč dodnes obdivuhodně přežily modernější styly, aniž by musely být nutně pozorovány výhradně přes prizma své doby. Kratochvílovou uměleckou kariéru a její vlastní přístup k ní lze charakterizovat jako skromný a prostý patosu.

artistsMarie Kratochvílová
placehunt kastner artworks
tags
castPavel Vančát
cameraBarbora Kurtinová, Ondřej Novotný
soundHana Kuklíková, Jan Vidlička
editingDorota Vašíčková, Jan Vidlička
interviewJiří Pitrmuc, Dorota Vašíčková, Jan Vidlička
translationDeana Kolenčíková
categoryReportáže
published9. 11. 2017
languageČesky / English
embedlink icon
arrow down
related
Marie Kratochvílová
Vlny tzv. barevných revolucí v bývalých sovětských republikách, jako např. v Gruzii („růžová revoluce“) nebo na Ukrajině („oranžová revoluce“), jsou povstání za spravedlivé a demokratické prezidentské volby. Duch barevných revolucí, který se vyznačuje neuspokojivým stavem volebních institucí a snahou tento stav vylepšit, je přítomen téměř ve všech postsovětských republikách.
Edit András sleduje zejména společensky angažované, sociálně citlivé a kritické práce maďarského umění. Zajímá ji změna společenské pozice umění a to, jakými způsoby se aktuální situaci přizpůsobuje nebo jí naopak vzdoruje. Všímá si, jak se postsocialistická kultura vypořádává s vlastní minulostí, věnuje se genderovým aspektům maďarského umění, zkoumá vztah kultury a moci i způsob, jak snadno se kulturní a historická témata dají politicky zneužít.