Jsou umělci, kteří tvoří s lehkostí a rychlostí, při níž nová díla doslova chrlí. Jitka Mikulicová (nar. 1980) k nim ale nepatří. Sama charakterizuje svůj postup práce jako náročný na čas – a to ať se jedná o malby nebo o promýšlení nemalířských projektů, k nimž se dlouho odhodlává. Charakteristické pak je, že její díla až na výjimky netvoří žádné větší série nebo cykly, každé je svým způsobem solitérní. Pro malby je typická mnohovrstevnatost, kdy je jeden nátěr překryt dalším a přitom jej vlastně spoluutváří. Mnoho obrazů pak může vyvolávat dojem nedokončenosti, při bližším pozorování jsou ale spíš svědectvím o šťastné intuici umělkyně, která „ví, kdy skončit“.
Zřejmě nejčastějším žánrem, kterému se Mikulicová věnuje je portrét. Běžně jako předlohu používá fotografie – ať už z rodinných alb, nebo nalezené či zakoupené na bleším trhu, přičemž podstatný je pro ni zejména „oční kontakt“ s portrétovaným. Nejednou jsou na těchto podobenkách rozpoznatelné rysy dob minulých, které svědčí o vlivu retro estetiky, jenž vyvolává pocit nostalgie (Schody, 2007; U zdi, 2008). Ohlížení se do minulosti je koneckonců pro Mikulicovou významným tvůrčím impulzem – ať už jde o vzpomínku na portrét chlapce na hřbitově, se kterým se v dětství identifikovala (Mireček, 2007), nebo třeba o motiv figurek-černochů, které ji fascinovaly ještě v době, kdy do Sametové revoluce žádného černocha neviděla osobně (Černoušek Bubu, 2008). Určitou dětskou naivitu v sobě nese i její formálně inspirační zdroj – vytváření lepených koláží z trhaných papírů, kterým trávila čas jako malá, přetavuje nyní jako umělkyně, jež prošla školením u Martina Mainera, Neo Raucha a nakonec Jiřího Davida, do sofistikované malby rozložené do množství barevných fazet. Čerpá tak mimo jiné z dědictví kubismu, s nímž ji spojuje i střídmá barevná paleta. Kromě znalosti dnes už klasického odkazu moderního umění se ovšem inspiruje také v oblasti lidového umění a folkloru, což je nejvýrazněji patrné na Dřevěných obrazech z roku 2005. I zde vycházela z osobní zkušenosti, resp. ze znalosti řezbářského koníčku svého otce. Dá se tedy říci, že Mikulicová každé svoje dílo skutečně intenzivně prožívá a tvorba je jakýmsi vyjádřením a rozšířením její vlastní osobní historie.
