Reportáže

Kůže a masky

“V kůži pomalu vařené žáby” se v kontextu klimatické krize má generace již narodila, ale až pandemie covidu a rozpoutání rusko-ukrajinské války naplno otřásly naším sebeobrazem. Následný šok a rozčarování způsobily definitivní zpochybnění našich zdánlivě neměnných hodnot racionality, humanismu a pokroku a apelují na potřebu jejich redefinice. V dílech nastupující generace umělců a umělkyň se toto přehodnocování projevuje zejména obratem k jejich protihodnotám: k emocionalitě, spiritualitě, nebo snahou o zrovnoprávnění postavení všech aktérů planetárního společenství.

Název výstavního projektu je parafrází textu Černá kůže, bílé masky antikoloniálního myslitele Frantze Fanona. Fanon v ní líčí konkrétní dobové reálie a na základě Freudovské psychoanalýzy z nich vyvozuje vnitřní mechanismy utlačovaných a jejich utlačovatelů. Nakonec dospívá ke konstrukci nové identity, a to odmítnutím dichotomie nadřazenosti a méněcennosti. Filozofka Silvia Wynter v jeho myšlení nachází argumentaci pro jiné pojetí lidskosti, a to zdůrazněním jeho odmítnutí biocentrického pojetí člověka. Frantz Fanon lidský subjekt chápe jako propojení dvou rovin identit, kůže – tedy biologickou konstrukci, fyzickou hmotu lidského těla, a masky – jako důsledku socializace, kulturního konstruktu, která vzniká skrze cirkulaci mýtů a (ne)vědění (v tomto kontextu připomíná například překonanou evropskou koloniální optiku medicíny a antropologie, která Afroameričany považovala za vývojový předstupeň bílých Evropanů.) Tato spojnice biologické a mytologické podstaty dává důraz na jakýsi hybridní způsob bytí, který tak otevírá možnosti nových definic „lidského”. Jen si připomeňme nedávno žitou realitu, kdy dokázal jeden mikroskopický organismus ovlivnit fungování světa na makro i mikro úrovni. A tak jako Fanon formuloval své emancipační myšlení na příkladu konkrétních kazuistik ze své lékařské praxe, i výstavní projekt v Galerii U Dobrého pastýře je protkán odlišnými východisky se společnými syndromy i způsoby terapie.

Uplynulo již deset let, co jsme zaznamenali mohutnou přívalovou vlnu postinternetového umění, které postupně oslabilo postkonceptualismus a racionalitu jako převládající paradigma současného umění a pozvolna rehabilitovalo jeho estetické kvality. Příklon k imaginativnosti, expresivitě, autenticitě, afektu nebo emocím, jako příznakům umění nastupující generace, popsal kromě jiných i Václav Magid v jednom z loňských Art Antiques. V exkurzu do dobových východisek romantismu 19. století vysvětluje krach osvícenského konceptu racionality, která způsobila odcizení se okolnímu světu i sobě samým, z čeho pramení pocit melancholie jako nenaplnitelné touhy po znovunalezení propojení a jednoty s přírodou. Pracovními metodami neoromantismu se stává introspekce, intuice a důraz na individuální prožívání, které se ještě víc zpřítomnily v důsledku pandemické situace a nucené izolace. První, bezprostřední vlna eskapistické melancholie však otevřela téma péče o duševní zdraví a zdůraznila nutnost empatie jako základní výbavy pro přežití. Pandemie současně prohloubila nerovnosti a zvýraznila neudržitelnost ekonomického uspořádání růstu. To vše v dílech této generace nahrává holistickému přístupu k léčení a vytváří třaskavou směs upřímné sounáležitosti ve stavu rozšířeného vědomí i kritického odstupu a ironie vůči marketingovému esoterismu.

přístupnost(cc) cz en
umělciJan Boháč, Kristýna Hejlová, Jan Bražina, Anna Tesařová, Polina Davydenko, Dominik Styk, András Cséfalvay
kurátorIvana Hrončeková
místoGalerie TIC
tagy
účinkujícíIvana Hrončeková
kameraIvan Svoboda
zvukIvan Svoboda
střihIvan Svoboda
interviewIvan Svoboda
kategorieReportáže
publikováno25. 10. 2023
délka0:04:06
jazykČesky
embedlink icon
arrow down
související
Kůže a masky
Co dělat, když můžeme nedělat nic? Vazby, pouta, sevření a hádky jsou metody porozumění. Pozvaní hosté chápou význam důvěry, lásky a zájmu jako klíčových součástí formování think tanků, pracovních skupin a dalších kolektivů zaměřených na výměnu znalostí. Jak se tento způsob jednání liší od protekce? Hlavním cílem zde není korumpovat moc prostřednictvím vztahů, ale vztahy vytvářet za účelem znovuzískání vzájemné relevance.
As we find ourselves in times that have extensive socio-political implications, the exhibition thematizes the insecurity, the suspicion and post-factuality gradually digging into our lives more and more. The many ambivalent mechanisms trough which we cope with this uncertainty and multiplicity of artistic processes (either politically-critical, or completely non-factual and sensual, scientific or even speculative) of the abandonment of what is considered “real” or “rational” take their forms in the interconnected realms of the technological, the natural, the mystical, the symbolical.
Andresson si hraje s rigidností jazyka akademického světa, který používá s nadsázkou a promítá s žoviálním přednesem plným sexuálního harašení a misogynních poznámek. Autorka nabourává naše hranice – tak jako nabourává hranice sexuálních podtextů a skrytých projevů ve způsobu komunikace maskulinního pop světa. Intuitivně řadí s určitou obscénností sobě podobné vizuální klíče, které jsou protikladem dvou světů.
Problémy politiky a ekologie jsou skličující, nelze ale přehlížet tíživé události a dlouhodobý stres či trauma přeživších přírodních a antropogenních katastrof. Utrpení, které vidíme v médiích, není v pořádku. Spletenec dlouhodobých i náhlých krizí je prostorem pro rezignaci, blokády a katastrofické fantazie, říká se tomu doomscrolling. Není divu, když se situace objektivně zhoršuje, i tak vlastně máme pocit, že ještě nenastal extrém?