Reportáže

lkea Made Fashion

Universally personal
Multitude of homes
Preinhabited
Disabled objects
Wardrobes full of holes

There’s no place like homes.

Konceptuální módní přehlídka, visící živá socha, striktní choreografie, provazy. Patnáctiminutová událost s afterparty.
Autor: Saliva/Lukáš Hofmann.

IKEA je úzkostlivě zkonstruované prostředí, zástup domů, klasický příklad Baudrillardových teorií hyperreality. Pohybujeme se předzabydlenými prostory. Můžeme pocítit latentní přítomnost ruky, co předem rozprostřela známky projevů emocí, které navozují pocit domova. Příbory v šuplících, knihy ležící v komínku vedle postele, laptop na stole, květináče s rozmarýnem, příležitostné hračky pohozené na zemi dětského pokoje, saka v šatní skříni. Při bližším prozkoumání šatny můžeme zjistit, že jen strana oděvu na věšáku směrem k nám je v pořádku, zatímco druhá strana byla znehodnocena: uvidíme náhodně rozmístěné kulaté díry zasazené v kovu, záměrné řezy a trhliny, chybějící rukávy a poloviny kalhot. Snaží se IKEA zabránit případné krádeži nebo má tento přístup jiné praktické opodstatnění?
Saliva si všiml těchto zmanipulovaných kusů oblečení a rozhodl se je z IKEA vynést (lolz) a zorganizovat módní přehlídku, která je jako formát příkladem koncentrované práce týmů lidí, kteří v dnešním akcelerovaném světě módy pracují na projektech měsíce, jen pro pětiminutový prchavý výbuch energie.
Umělec sestavil skupinu lidí s podobným světonázorem a estetikou a z „já“ se stalo „my“.
Toto oblečení jako gesto opozice vůči tomuto simulakrálnímu prostředí. Ne skrze překotnou úpravu a střih (koneckonců jsou oděvy již re-designované zaměstnanci IKEA), ale prostřednictvím inovativního stylingu.
Vše již rečené je vlastně bodem zrodu a zbytek je uměleckou licencí: předvedení bezpečnosti letu pramenící z fascinace rigidní choreografií, boty jako sochy, visící tělo just for lolz.

umělciLukáš Hoffman
místoGalerie AVU
tagy
účinkujícíLukáš Hoffman
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Vidlička
kategorieReportáže
publikováno11. 7. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
lkea Made Fashion
Kateryna Khramtsová natočila krátkometrážní dokument o nebinární performerce a vojačce nazvaný Qirim (2023), který se objevil na mnoha tuzemských i zahraničních filmových festivalech. V doprovodné eseji jej Kryštof Kočtář představuje v kontextu autorčiny umělecké tvorby.
Komponovaná událost propojuje různé manifestace tělesnosti s koncepty, které tělesnou totalitu a normalitu narušují. Událost, která na těle staví i tělo využívá. Událost, ve které se těla umělkyň*umělců setkávají s těly publika. Událost, ve které je možné se pohybovat, volit si směr a úhel pohledu, dotknout se (sebe)? Fyzická blízkost už dlouho nebyla bezpečná. Je přece úplně normální mít tělo! Ať je jakékoliv!
Rozpouštěním hranic, kulturních konstruktů, národností, taxonomií a kůže transformujeme stará paradigmata člověk/ne-člověk, toxicita/čistota a živý/mrtvý do trvalé spolupráce s cizím. Koneckonců všechny hranice jsou jen přechodné prostory, kde se hmota morfuje a teoretizuje novou existenci.
Dlouhý život průmyslových výrobků, jejich pomalý rozklad a následně jejich cesta do země – tím vším dává autorka přírodě a geologickému času daleko optimističtější perspektivu, než jakou si jako lidé můžeme sami přisoudit. Dnes už víme, že odpadková skvrna v Tichém oceánu přesáhla velikost Texasu a blíží se velikosti celé Severní Ameriky.