MOJE NOVINY

Tématem výstavy v Praze usazeného lotyšského fotografa Ivarse Gravlejse jsou paradoxy a frustrace provázející fungování současného umělce v tržním systému. Projekt představuje tvorbu v Praze žijícího lotyšského konceptuálního umělce a fotografa Ivarse Gravlejse (1979). Výstava Moje noviny je dokumentací ročního působení autora v jednom z předních českých deníků. Gravlejs zde pracuje jako fotograf-reportér, je redaktory vysílán na nejrůznější místa v Praze, aby pořídil dokumentární fotografie povětšinou zcela banálních, nudných situací. Ivars Gravlejs tyto fotografie před odesláním do redakce upravuje v počítači. Někdy jde o téměř nepostřehnutelné detaily, které bez znalosti originální fotografie prakticky nelze odhalit, jindy jsou manipulace troufalejší – operní pěvec José Carreras má na jedné z fotografií na pravé ruce pouze čtyři prsty, v zácpě na dálnici se podezřele opakují ta samá auta, spisovatel Zdeněk Mahler má na tričku absurdně rozmístěny knoflíky… Jistá nenápadnost je ovšem u těchto posunů nutná, aby manipulace nebyly odhaleny fotoeditorem. Gravlejsův projekt je typickou ukázkou tzv. subverzivního umění, tedy umění, které parazituje na určitém subjektu a svým působením tento subjekt (v tomto případě mediální společnost) podrývá a kritizuje. Ivars Gravlejs na jedné straně zpochybňuje autoritu mediálního molochu, zpochybňuje autenticitu a objektivitu informací, které jsou jakýmkoli způsobem medializovány, zprostředkovány, současně se ale také zamýšlí nad neblahou situací současného umělce, který je často z ekonomických důvodů nucen svou uměleckou tvorbu omezit a pracovat v jiné oblasti. Gravlejs tak své umění opatrně „propašoval“ také do své každodenní „neumělecké“ činnosti.

umělciIvars Gravlejs
kurátorMilan Mikuláštík
místoNoD/BOX
tagy
kameraIvan Svoboda
zvukIvan Svoboda
střihIvan Svoboda
interviewIvan Svoboda
publikováno16. 4. 2009
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
MOJE NOVINY
Ve svých vzpomínkách Zamilovaný agent (2001) Pivovarov píše, že Igor Cholin byl jediný z jeho přátel a známých, kdo vedl dobrý život a měl tím na mysli osamělý a důstojný život. Pro Cholina měla zásadní význam svoboda. Nebyl na ničem závislý, dokonce ani na poezii ne. Být básníkem podle něj znamenalo stát vně poezie. Nejdůležitější činností nebylo psát, ale pozorovat. Pouze tehdy mělo psaní určitý smysl.
Genrich Sapgir byl naopak bouřlivák. Nechtěl stát opodál, snažil se všemu přiblížit, toužil všechno sevřít v náručí. Viktor Pivovarov říká, že Sapgirův poetický postoj ke světu mu byl velmi blízký.