MUZEUM

umělci Dušan Zahoranský
kurátor Sláva Sobotovičová, Terezie Nekvindová
instituce _Neurčené město
tagy Žolík folklor muzeum pohyblivý obraz
kamera Dušan Zahoranský
zvuk Dušan Zahoranský
střih Dušan Zahoranský
kategorie Videoarchiv VVP AVU
publikováno 9. 7. 2014
jazyk Česky / English
embed

V lete 1994 som sa dostal na pôvabný workshop do Rumunského Sibiu. Zareagoval som na výzvu vtedajšieho bratislavského Sorosovho centra, ktoré informáciu o workshope šírilo. Organizátormi boli rumunskí Sorosovci. Workshop sa konal v skanzene ľudovej architektúry. Bol to, po kultúrnej a ľudskej stránke, celkom silný úlet. Boli tam skvelé lektorky z U.S.A. Také rázne feministické intelektuálky. Prednášali doma na školách filozofiu, filmovú teóriu a dejiny. Všetky hovorili viacerými jazykmi a ukazovali nám dobré veci zo svojich archívov. Jeden rumunský režisér, ktorý už vtedy zrejme patril k hviezdam rumunského showbusinessu, ich nechal v rámci videocvičenia liezť po veľkej drevenej falickej soche. A ony to v tých svojich čiernych leviskách dali. Účastníci boli samí sympatickí umelci, študentky a budúci filmári z východnej Európy. Premietali sme si tam po večeroch ukážky z nezávislej americkej filmovej tvorby. Pomáhali si navzájom. Strihali denný materiál prehrávaním z kamery do kamery, popri tom jedli, pili a zamilovávali sa do seba navzájom. Na záver workshopu mal vzniknúť autorský dokument z miesta. Poprosil som šoféra, aby mi s traktorovým vláčikom popošiel pred kamerou. Na vláčiku boli úžasné výjavy zo skanzenu. Tá etuda na ulici so psom na konci videa je úplná náhoda. Točil a strihal som to priamo do kamery. Do podkresu som dal cez walkman hudbu, ktorá sa ozývala z amplióna v skanzene. Vznikla reportáž o parku, v ktorom sa skutočné udalosti, miesta a ľudia neobjavia. Na to, aký to celé bol silný zážitok, je akékoľvek video slabé. Keď sme si na záver premietali naše videá, dostal som ako jediný od všetkých účastníkov láskavo rukou podpísaný diplom. No nezmení toto život?
  Dušan Zahoranský

Dušan Zahoranský (nar. 1972 v Havířově) je sochař. Studoval v letech 1991-1997 na VŠVU v Bratislavě u prof. Juraje Bartusze, od ukončení studií působí v Praze. Vystavuje samostatně (například Necenzurovaná verze v Karlin Studios, 2010), ve dvojicích (například Slovo dalo slovo v MeetFactory v Praze, 2013, spolu s Robertem Šalandou) i skupinově (například na výstavě Vystavovatel a jeho diváci v Domě umění města Brna, 2011, nebo Forma následuje… risk v galerii Futura v Praze v r. 2007). Kromě své umělecké praxe je vysokoškolským pedagogem a aktivní postavou uměleckého provozu (například stál u začátků DigiLabu AVU v Praze, byl kurátorem MeetFactory v Praze).

V rubrice Okno do videoarchivu VVP AVU pravidelně zveřejňuje Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze (VVP AVU) ve spolupráci s Artyčok.tv práce z videoarchivu VVP AVU. Výběr pro Artyčok.tv se zaměřuje na starší díla (materiály z konce 20. století), práce na pomezí videoartu, filmu a dokumentace, nebo i na čistě dokumentární materiály související s nedávným vývojem českého a slovenského výtvarného umění.

související s
MUZEUM

0:32:00

D`Epog

Oni pozerajú na D'EPOG, D'EPOG pozerá na nich. Spolu čučia. Je otvorené participácii, rado spolupracuje, pozýva množstvo umelcov z rôznych odborov. Každé leto realizuje workshopy. Nebojí sa nikoho a ničoho, keď sa bojí, svoj strach zdieľa a prekonáva. Stále na sebe pracuje. Je neprenosné aj keď nákazlivé. Je vzácne aj obyčajné, je neinstantné a je vždy naplno tu a teraz, je to láska, sloboda, radosť, prekvapenie, test odolnosti, terapia, zdieľaná hyperempatia, reptile fantasy, živé striebro, nekonečná žúrka, pecka. Je to WAW. Po ňom len potupa.

Zdroje nového stylu. Hračky nastupující generace umělců

Ve skleněných vitrínách zde kurátoři prezentovali dětské hračky čtyřiceti vybraných umělců, architektů a teoretiků, s nimiž byli generačně spříznění, a kteří tedy vyrůstali v období 70. a 80. let. Zpětně viděno je výstava napůl vážným a napůl ironickým komentářem k této spřízněnosti a předznamenáním obratu k období normalizace jako zdrojového období řady českých umělců po roce 2000.

Happy Art Family, Erik Sikora

Filip Kudrnáč