pohyblivý obraz 203 výsledků

pohyblivý obraz

Mezinárodní porota vybrala do 32. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021 pět vizuálních umělkyň a umělců ve věku do 35 let. Jsou jimi Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a umělecký ne-kolektiv björnsonova. Pětice se rozhodla pokračovat ve vývoji, jaký nastolili již umělci a umělkyně v loňském roce, a nesoutěžit o laureátský titul, který tak získali všichni.
Výstava Štěstí není pro každýho je pohledem na fenomén self-help návodů resuscitující mýtus o silném, mužném jedinci, který svůj život pevně drží ve svých rukou.
Při jistém zaostření však vidíme osamělého muže v rozpacích. Z konstruovanosti situace – asynchronizace a popření zdrojového obrazu a zvuku, váhavá a zároveň umanutá dikce mluvčího – můžeme hádat, že jde o hru s autenticitou, že jsme svědky předvádění role, plnění úkolu, vžívání se do stavu suveréna.
Výstava „Jemné spouště“ uvádí práce londýnských umělkyň Jaly Wahid a Nicole Morris, které se zabývají průniky mezi sochou a pohyblivým obrazem.
Výstava není historickým průřezem tvorby Ester Krumbachové (přestože jej reflektuje), ale spíše rozsáhlou sítí původního materiálu, mnoha textů, obrazů a artefaktů, kterými se Krumbachová po celý život zabývala a obklopovala. Primárně tedy představuje archiv/pozůstalost Ester Krumbachové, a to v tematických blocích, které jsou vzájemně provázané; umožňují tak odkrýt její uvažování o kostýmní tvorbě, zejména o úloze detailu a využití barev, o provázanosti významu, výtvarné formy a celkové atmosféry filmu, o práci s textem kopírujícím mluvený projev a lidové vyprávění spíše než vysoký literární styl, její vztah k magii, realismu, subjektivitě, mužské a ženské polaritě nebo hierarchii druhů i společenských a pracovních pozic.
Názov vychádza z predstáv/idey o akomsi novom zriadení sveta, ktoré nastalo po súčasnej globálnej kríze. Tá sa v príbehu Pieskov mikrosveta stala počiatkom nových mikrosvetov a mikropríbehov, štartujúc ich svojbytnú existenciu. Dej nás ale napokon vedie až za horizont dejín nového zriadenia s úvahou, čo nastalo po zlyhaní deglobalizovanej formy spolužitia.
Andresson si hraje s rigidností jazyka akademického světa, který používá s nadsázkou a promítá s žoviálním přednesem plným sexuálního harašení a misogynních poznámek. Autorka nabourává naše hranice – tak jako nabourává hranice sexuálních podtextů a skrytých projevů ve způsobu komunikace maskulinního pop světa. Intuitivně řadí s určitou obscénností sobě podobné vizuální klíče, které jsou protikladem dvou světů.
Archetypální symbolismus ročního období chceme vnímat v prizmatu možností existenciálního, senzuálního i tělesného prožitku přírody v době klimatické krize. Nezvýrazňuje dekadence podzimu v době nutné bilance evropských hodnot další vrstvu? Není přirozené zesílení vjemu gravitace a organického rozkladu připomínkou stárnutí naší civilizace a naší smrtelnosti?
Madeleine Bernstorff studovala anglistiku a filozofii. Je filmovou kurátorkou a teoretičkou, spisovatelkou a pedagožkou, filmařkou pracující se Super-8 materiálem.

Série rozhovorů s názvem Berlin: We Should Talk si vytyčila za cíl zprostředkovat vybrané osobnosti spjaté s berlínskou uměleckou scénou. Jedná se o vizuální umělkyně, kurátorky, teoretiky, filmaře, pedagogy.
Koncepce výstavy vyrůstá ze vzájemného dialogu historických děl, která byla v roce 1993 prezentována tehdy se etablujícím okruhem ústeckých autorek a autorů na dvou vydáních výstavy NARUŠENÁ ROVNOVÁHA v Obecním domě v Praze a v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, a zcela nových projektů mladších umělkyň a umělců narozených v perimetru osmdesátých let dvacátého století, kteří především v době svých vysokoškolských studií měli možnost poznat atmosféru Ústí nad Labem a tento prožitek je nasměroval k rozvoji jejich autentických tvůrčích postojů.
Online prostředí se nám často jeví jako prostor zdánlivého bezčasí. Prostor, kde se artefakty minulosti hromadí bez ohledu na jejich původní kontext a kde po uspokojení okamžité poptávky zase mizí. Lze však (post)digitální krajinu využít k oživení ztracených, chybějících či vytěsněných médií, objektů, aktérů či rozhraní? Tematická kolekce audiovizuálních esejí ukazuje online prostor jako labyrint fragmentů a otisků analogové i digitální historie, jež lze spekulativně „dourčit“ tak, aby rozehrály neotřelé výměny mezi „kdysi“ a „teď“ a také uskutečnily alternativní či nerealizované budoucnosti.
Série pěti videí, která se zabývají tématy blízkosti a vzdálenosti, jsou zaměřeny na nesrovnalosti mezi lidmi, kteří na nás mají největší vliv: naši otcové si myslí, že rozluštili Záhadu jménem Žena, babičky, které ztělesňují fyzický úpadek ženy, a ženy, jako je Simone Weilová, které obdivujeme, ale kterým, na rozdíl od mužů, nebylo dovoleno prostě být.
Problémy politiky a ekologie jsou skličující, nelze ale přehlížet tíživé události a dlouhodobý stres či trauma přeživších přírodních a antropogenních katastrof. Utrpení, které vidíme v médiích, není v pořádku. Spletenec dlouhodobých i náhlých krizí je prostorem pro rezignaci, blokády a katastrofické fantazie, říká se tomu doomscrolling. Není divu, když se situace objektivně zhoršuje, i tak vlastně máme pocit, že ještě nenastal extrém?
Anton Vidokle je typ umelca u ktorého by sa mohlo zdať, že neprodukuje veľa umenia, aspoň nie v klasickom, materiálnom zmysle produkcie umenia. Vidokla zaujíma umenie ako prostriedok dozvedať sa o svete v ktorom žijeme čo najviac, skúmať ho.
Umělecko-výzkumný projekt se zabývá rolí protestního obrazu a jeho možného působení na reálné sociální, politické i ekonomické změny. Skrze jednotlivé výstupy nabízí vícero perspektiv na užití obrazové, či audiovizuální dokumentace jako možného emancipačního nástroje lidu.
The “documentary turn” has often been mentioned in debates surrounding the art of the last two decades. Is it possible to describe the ways in which this turn has influenced contemporary photography? How has our perception of documentary changed in the age of smartphones, social media, and youtube?
Výstava rozvíjí možnosti inkluzivního vnímání prostředí a forem mezidruhového soužití. Ambientní imerzivní instalace představuje pokračování autorčina výzkumu v oblasti vztahů mikrobiologie, technologií a posthumánní filozofie. Patrícia Chamrazová zde naznačuje přístupy k prožívání odlišných vrstev realit, které vzájemně komunikují i soupeří, a hledá rozšířené cesty chápání aspektů diferentních světů, jež nemají explicitně určené hranice vlastního časoprostoru.
Rozhodli jsme se, že okna budou rozdělovat vnitřek galerie tak, aby pro každého a každou z nás vznikly úplně jiné prostory, které ale nakonec tvoří jeden jediný. Hudba, kterou jsme společně vytvořili, také integruje prostor, odráží naše individuality, pluralitu a oslavuje naši rozmanitost.
Jak konkrétně probíhá výběr a hodnocení umělkyň a umělců v rámci uměleckých ocenění a popřípadě také hodnocení a oceňování na půdě vysokých uměleckých škol, v rámci výstavních a dalších projektů? Jakou má tento výběr a hodnocení relevanci či „objektivitu“? To jsou dlouhodobě diskutované otázky, které zaznívají snad ještě intenzivněji v posledních letech, kdy se v Česku i v zahraničí dynamicky proměňuje klima okolo tradičních modelů udílení uměleckých cen a obecně se stále častěji diskutují otázky forem a etiky spolupráce, péče, podpory, udržitelnosti ad.
Skrze umělecký jazyk nachází umělkyně možnosti, jak se zbavit strachu z budoucnosti a zkusit se nebát konat, a to dohromady v propojení s dalšími, i mimolidskými bytostmi. Jelikož pozdě je, ale stále jsme tu spolu a stále je co dělat pro to, aby nebylo ještě hůř.
Sex, nemoc a videopáska“ je pocta videu jako médiu, které umožnilo ženám poprvé tvořit a prolamovat pravidla sebezobrazení, místo toho, aby jen reprodukovaly obrazy, které jim byly předávány. Podobně jako se Vanalyne Greenová zapojila do práce s videem, umělkyně a autorky, které přispěly k tomuto projektu, dekonstruují a nanovo budují svou uměleckou praxi tak, aby odpověděly na výzvy a možnosti dnešní technologicky mediované společnosti.
Josef Holý se věnuje tématům informační války, dezinformací a vlivu algoritmů technologických gigantů na náš život. Jak jsou a byla tato témata reflektována mezi umělci a umělkyněmi, kteří pracují s pohyblivým obrazem? Zobrazování umělé inteligence nebo umělého člověka má v historii vizuálního umění poměrně pevné místo a pojí se s mnoha etickými otázkami, které nás dnes reálně dostihly.
Nechceme rezignovat na spoluutváření kulturního prostoru. Vědomě opouštíme produktově orientovanou mentalitu umělecké ekonomie a prostestem vysíláme signál – chceme uvažovat o tom, co jsme jako dočasná komunita Y Events a s čím můžeme přispět do českých kulturních hegemonií.
Putovní výstava Rituály osamocení, jejíž koncepce vznikla v době celosvětového lockdownu, zkoumá šíření falešných zpráv, převrácení tradičního vztahu mezi soukromým a veřejným prostorem, paradoxní rituály, jimiž jsou domovy osídlovány, způsoby, jakými jsou vizuální technologie domestikovány na nástroje sebeprezentace a spojení, hromadění, fetišizaci a vystavování předmětů v domácích interiérech; a krom toho i stavy osamocenosti, které vznikají v důsledku nucené izolace.
Výstavní projekt předkládá v jakémsi kryptickém zaklínadle vztahové pole mezi lidskými a umělými bytostmi. V dnešní dynamické době se tyto fenomény dají pojmout jen částečně. Proměny sociální, technologické i ekonomické, kterými svět prochází, jsou skutečnou výzvou a zároveň potenciální hrozbou.
Výstava se skrze práci s pohyblivým obrazem umělkyň Jeanie Crystal, Zein Majali a Emily Pope zaobírá tématem deníků a vyprávění o vlastní osobě. You Make Me Feel je dávkou pocitů, změtí reakcí a vzkazem pro své budoucí já.
Existuje v jejich provozu vize a případně koncepční plán, který by reflektoval proměňující se technologické podmínky současného umění? A jaké formy institucionální péče o pohyblivý obraz by tyto instituce vůbec měly nabízet? Jde o podporu při produkci, vystavování, uchovávání? Jak vypadají smluvní vztahy mezi nimi, autory a autorkami?
Zabýváme-li se dědictvím mytologie, zajímá nás primárně, co je oním „dědictvím“. Jsou to náměty? Konkrétní postavy? Určité modely? Ideály? Mytologie nám skrze svá vyprávění předkládá nejen spousty archetypů a stereotypů, ale také mnoho ideálů a morálních a emocionálních modelů, které byly napříč staletími přijaty do jisté míry za kánony, dogmata a modelové případy. Toho si všiml už Carl Gustav Jung při svém výkladu na poli analytické psychologie (archetypy).
V současné době se setkáváme s tím, že o těchto změnách a katastrofách slyšíme v regionální veřejné debatě mluvit lidi z vědy, úřadů nebo politiky, kteří pro popis probíhajících změn a blížících se katastrof využívají autoritu expertních obrazů. Obrazy vymykající se zavedeným normám vědecké reprezentace ve veřejném prostoru nevidíme, a hlasy těch, jichž se tyto změny bezprostředně dotýkají, je slyšet ve veřejné debatě buď málo, nebo vůbec. Přítomnost planety jako aktivní síly produkující vlastní obrazy a způsoby jejich sdílení ale dává moc právě těmto alternativním hlasům, jazykům a obrazům.
Výstava jako celek nabízí divácky přístupnou formou možnost vidět jednotlivé okamžiky spojené s pětatřicetiletým vývojem CJCH v širších souvislostech, nahlédnout “pod pokličku” a uvědomit si nesamozřejmost, občasnou absurditu a zároveň obdivuhodnou odolnost uměleckého světa, v tomto případě ilustrovaného stručnými dějinami jedné umělecké ceny.
Nástroje obrazové a zvukové postprodukce, 3D modelovací software a generativní algoritmy se staly natolik samozřejmou součástí naší zkušenosti, že si jejich přítomnost často ani neuvědomujeme. Přitom se tu s (technickým) obrazem děje cosi zásadního – postupně se vzdaluje své reprezentační funkci, přestává být obrazem „něčeho“, nebo záznamem či jakkoli pokřiveným „odrazem“ předobrazové skutečnosti. Namísto toho vytváří skutečnost vlastní, která se daleko za okrajem obrazovky slévá v jedno se světem, který jsme skrze obraz kdysi doufali nahlédnout.
As we find ourselves in times that have extensive socio-political implications, the exhibition thematizes the insecurity, the suspicion and post-factuality gradually digging into our lives more and more. The many ambivalent mechanisms trough which we cope with this uncertainty and multiplicity of artistic processes (either politically-critical, or completely non-factual and sensual, scientific or even speculative) of the abandonment of what is considered “real” or “rational” take their forms in the interconnected realms of the technological, the natural, the mystical, the symbolical.
Cílem kulatých stolů je zachytit aktuální diskuzi o pohyblivých obrazech s odborníky zabývajícími se kurátorstvím, galerijním provozem, sbírkotvornou činností, ale i produkcí nebo samotnou autorskou tvorbou. Kulaté stoly jsou rozděleny do tří tematických oblastí, které naznačují možný koloběh a existenci pohyblivých obrazů i po jejich dokončení.
Strukturální násilí finančních trhů, vykonávané ve formě propouštění, ztrátě jistot či nevýhodných půjček, se dříve či později projeví v podobě sebevražd, zločinnosti, zneužívání návykových látek a řadě dalších každodenních násilných aktů. A tak je namístě se ptát: Je možné takový zákon porušit? A kdo si to může dovolit?
Jiří Thýn je vizuální umělec, u nějž můžeme říct, že jeho primárním vyjadřovacím prostředkem je fotografie. Médium podrobuje neustálému zkoumání a přehodnocování, často jak v konceptuální, tak v intuitivnější rovině.
Většina lidí si akademickou práci představí jako těžkopádné stoupání po strmém schodišti slonovinové věže. Má své jasné hierarchie, formální uspořádání a psaná i nepsaná pravidla. Vyžaduje preciznost, odstup a píli. To vše je často pravda a někdy i nutnost. Málokdo si proto zpravidla myslí, že by teorie byla strhující nebo napínavá. Práce Kateřiny Svatoňové nám však ukazuje, že teorie je především dobrodružství.
Spíše než o výstavu jde o autorský environment – architekturu uvnitř architektury. Vize tohoto řešení vychází z motivu ostrova, proměnlivé krajiny, litosférických desek i příběhu samotného mlýnského areálu. Základní ideový rámec vytváří prostor pro kolektivní a individuální multižánrovou uměleckou a kurátorskou tvorbu.
Výstava se zabývá kontemplativními díly, která existují sama o sobě jako postupně se rozvíjející otázky, jako jakési sondy plynule přecházející od každodenního až k nevšednímu využívání technických prostředků, jako virtuální haptické cesty vybízející k hlubšímu ponoření, zamyšlení a přehodnocení.
Medzinárodný úspech je vo všeobecnosti považovaný za jednu z najvyšších dosiahnuteľných mét, a to tak v kariére umelca, ako aj v mnohých iných odboroch – vo vede, športe, biznise aj politike. A izolácia každej umeleckej scény je do značnej miery dôsledkom nedostatočných medzinárodných kontaktov v minulosti. Ako je však možné zaujať mienkotvorných kurátorov rozhodujúcich o akvizí ciách do najvýznamnejších svetových múzeí tak, aby sa aj umenie z periférie dostalo do ich pozornosti?
Snímek vytvořil Jiří David ze zcela soukromých důvodů, jako dar otci – autorovi použitých filmových snímků – které ho měly potěšit v nevyléčitelné nemoci: „Film vznikl zcela neplánovaně, kdy jsem si vzal od táty jeho 8mm filmy a přetáčel je na VHS v polních podmínkách našeho bytu. Tedy promítačkou na plátno, a to jsem snímal VHS kamerou.“
Koncept výstavy je založen na ideové konvergenci díla Catherine Radosy a Jaroslava Vargy, spočívající v odhalování fyzických i symbolických stop minulosti. Oba umělci zkoumají tyto relikty minulých časů a dob z hlediska kolektivní paměti a mechanismů jejího ukládání.
Proluka je vyprázdněným místem, mezerou po minulé situaci, která může být znovu zaplněna. Instalace Colonne / Révolution zachycuje v trojprojekci neustálý koloběh monumentu. Období revoluční Pařížské komuny je ve Francii stále problematickým obdobím, podobně jako u nás například období socialismu: docházelo a dochází k jeho reinterpretaci, tabuizaci či marginalizaci.
Na záver workshopu mal vzniknúť autorský dokument z miesta. Poprosil som šoféra, aby mi s traktorovým vláčikom popošiel pred kamerou. Na vláčiku boli úžasné výjavy zo skanzenu. Tá etuda na ulici so psom na konci videa je úplná náhoda. Točil a strihal som to priamo do kamery. Do podkresu som dal cez walkman hudbu, ktorá sa ozývala z amplióna v skanzene. Vznikla reportáž o parku, v ktorom sa skutočné udalosti, miesta a ľudia neobjavia. Na to, aký to celé bol silný zážitok, je akékoľvek video slabé.