MUŽI V ZAHRADĚ

Výstava malíře Daniela Pitína pod názvem Muži v zahradě nás zavádí do prostoru připomínajícího svět filmových kulis a dřevěných staveb zahrádkářských kolonií. 

Autor na výstavě kombinuje malby, vlastní deníky z 60. let, video a architekturu. Prostor galerie narušuje různě komponovanými dřevěnými deskami a prkny, na které instaluje své malby.

„Pro tuto výstavu jsem se nechal inspirovat konstrukcemi filmových kulis a studií. Zaujal mě také způsob, jakým si lidé budují levné dřevěné domky a chaty. Najdou nějaký materiál, který použijí třeba na střechu nebo stůl. Ty budky jsou pak slepené z různých desek, které předtím měly svou vlastní funkci a minulost. Podobně pracuji i já, nalézám různé scény ve filmech nebo ve svém okolí a ty pak komponuji do prostoru obrazu. Představuji si svět, který se rozpadá a znovu staví do nových kompozic a celků. Svět, kde je vše v neustálém pohybu a vzájemné konfrontaci. Dřevěné budky a způsob, jakým jsou poslepované z různých desek a krámů, mi připomínají princip, jakým pracuje i naše paměť. Je také určována tím, co v ní uvízlo z minulosti, a svoje vzpomínky pak přeskupuje a žene směrem vpřed, kde je konfrontuje s naším současným stavem a vnímáním. Muži v zahradě jsou pro mne metaforou naší společné paměti. Stojí v (ne)bezpečném prostoru zahrady, kde neustále něco nebo někoho hledají.“

artistsDaniel Pitín
placehunt kastner artworks
tags
cameraJan Vidlička
soundJan Vidlička
editingJan Vidlička
interviewJan Vidlička
published23. 2. 2009
languageČesky / English
embedlink icon
arrow down
related
MUŽI V ZAHRADĚ
Ambroz se především v druhé polovině 70. let zabýval performancí, kterou vedle texů a fotografií někdy dokumentoval pomocí filmu a v roce 1980 dokonce videokamerou. Celá léta byl přesvědčen, že vlastní filmový záznam své performance Air z roku 1976. Když byl však daný filmový pás v roce 2016 digitalizován, ukázalo se, že obsahuje něco úplně jiného.
V říši, kde je pravda to, co si lidé myslí, že je pravda, Vėja našla umírající sovu. Zatímco Vėja svou péčí přivedla ptáčici zpět k životu, naučily jedna druhou navzájem své jazyky. Dokázaly spolu komunikovat, i když obě věděly, že část toho, co si řeknou, bude vždy ztracena/nesdělena/nepochopena.