Nový feminismus: Jemné spouště

Ruce jakoby bez těla, sochařské odlitky á la Valérie Blassová a další ženské domácí předměty morfují za jemného hlasového doprovodu v nápodobě ASMR videí a online návodů; v postupné regresi coby absurdní nefunkční mocenská hra.

Video „Soft Power“ bylo inspirováno černou loužičkou, jež zůstala ve studiu Nicole Morrisové po mrtvé kryse. V jejím novém videu navozuje zážitek znechucení performerčino groteskní gesto poté, co pozře hromadu černého želé. Morrisovou často přitahují nejednoznačnosti ve fyzických atributech jejich postav a ve způsobech jejich vystavování, jak je zohledňuje ve svém sochařství. Na plochý, ručně kreslený komplet se díváme skrze 3D brýle, které jakožto extenze těla umožňuji performativní mediované vnímání.

„AYMÉ (pekař) Modré oči, fyzička zadáka, velmi milý – má rád něžnost a důkladné laskání – koupil si „ La Partagée“  – Oblíbil si velmi jemné prstění zadku.

ADRIEN Obrovský koule (kýla?), masturbuje, prst v zadku, všechno vylízat (ble!…) 80 franků.

ANDRÉ Malý, suchý, šedivějící – mrdání do prdele, lízání, chvíli trvá než se uvolní (brýle) 100 franků.

(…)

ALFREDO Zakrslý Sicilan – lízání, mrdání, nespěchat. 70 franků (Viz také Fred)

ALEX hluchý, nízký, poněkud ztuhlá tvář – bez erekce – zacházet citlivě a s něžností. 80 franků. Nelízat – více méně mrdá…“

[Viz Henning, J. 2009. The Little Black Book of Grisélidis Réal: Days and nights of an anarchist whore. New York: Semiotexte(e). s. 163.]

Ženy se neustále potýkají se svojí schopností působit citově na druhé a zkušeně této schopnosti využívají. Grisélidis Réal, prostitutka, spisovatelka a aktivistka ve své „ Malé černé knížce“  vtipně odhaluje pragmatismus, jenž se nachází na druhé straně tradiční ženské taktilně-afektivní práce. Subjektivní výkon vyžaduje určitou strategii.

Kombinace kognitivní a prekérní práce v dnešním kapitalismu znamená, že pracujeme prakticky bez přestání. Nejenže se tak ve výsledku každý prvek našeho vkusu, každý výraz našeho Já okamžitě začleňuje do tržního provozu, ale také jako prodejný již vzniká. Jde sice o odcizující funkci (kapitalismus nás formálně začleňuje takovým způsobem, že ani nevíme, kterou naši část lze ještě považovat za nekapitalistickou), ale strukturální formace post-fordismu je vlídnější k tradičně ženským podobám práce, jež se soustředí kolem péče a citového působení. V post-fordismu není součástí práce pouze jazyk a komunikativně-relační jednání, ale také ženskost. Problém však vzniká ve chvíli, kdy jsme donuceni být hyper-výkonní v zájmu soutěživosti a prodejnosti; pokud jsme sami předmětem marketingu, naše výkony neznají mezí.

Repetitivní, mechanická a odpudivě objektivní je, paradoxně, subjektivní funkce groteskně důvěrného hlasu vypravěče ve videu Jaly Wahidové „Pojď, pohladím tě, bude ti příjemně“ (2013). Přebíráním postupů z podivně populárních ASMR videí na YouTube (s miliony návštěv) nás Wahidová konfrontuje s naprostou absurditou ASMR videí tím, že degeneruje jejich strukturální mechanismy. ASMR, nebo-li Autonomous Sensory Meridian Response (Autonomní odezva smyslových meridiánů), je percepční jev, jenž podle mnohých spouští taktilní odezvu v podobě příjemného mravenčení v hlavě, skalpu a na zádech v reakci na čistě kognitivní stimul. Funkční perverznost tohoto fenoménu spočívá v tom, že aby video odezvu vyvolalo, musí splňovat určité obsahové náležitosti. To znamená, že videem musí provázet sympatická mladá atraktivní žena, která se ztišeným hlasem mluví k divákovi na pozadí jemných senzuálních zvuků. Kromě toho se ASMR zakládá na zprostředkující funkci obrazovky jakožto nevědomého fetiše. Dovedete si představit, jak přijdete domů z práce a vaše manželka vás šeptaje začne jemně hladit, zatímco si její ruce hrají s hřebenem? To je úplně absurdní.

Takové přehrávání hyper-ženskosti, jaké najdeme u ASMR (ke kterému bychom měli přistupovat jako k službě poskytované prekérním dělníkem), lze chápat jako přímé vyvstávání kapitálu. Tento problém nelze vysvětlit pouze obvyklým způsobem jako hyper-zvěcňování, ochočení a podřizování se mužům, protože ve výsledku jsme připraveni také o náš vnitřní svět. Osoba, kterou se stáváme, je osobou, kterou konstruujeme v zájmu podrobujícího trhu. Pro ženy to znamená obchodování s ženskostí.

„Jemná moc“ (2015) Nicole Morrisové nám ukazuje, že afekt profiltrovaný přes všední obrazy, které rychle podléhají úpadku, je strukturální a tedy není založený pouze na obsahu. Zároveň má za to, že taktility se ve videích nedosahuje pouze pomocí libosti, ale také skrze grotesknost. Ale groteskní subjekt ve filmu Morrisové postrádá jakoukoli směnnou hodnotu; jde o subjekt, jemuž chybí právě ten druh ženskosti, jenž by se dal zpeněžit.

Způsob, jakým Morrisová a Wahidová rekonstruují obrazy a zvuky, jež mají u ASMR zprostředkovávat specifické imaginární vztahy s reprezentací ženskosti, obnažuje skutečnost, že taktilní odezva na ASMR videa vzniká skrze kognitivní aktivitu vytvořenou čistě imaginárním vyprávěním, které je kulturně zapouzdřeno v adekvátně ztvárněném obrazu ženskosti na obrazovce. Je to proto naše imaginární vazba na obraz a zvuky na obrazovce, co spouští zcela reálné materiální vyvstávání čistě kognitivního efektu. Sledování fenoménu ASMR před nás staví rozpor v tom smyslu, že libost dotyku se projevuje pouze přes zapouzdřené a čistě imaginární vyprávění. To není nic nového pro lacanovské teoretiky, kteří svým slavným výrokem „sexuální vztah neexistuje“ naznačují, že rozkoš vždy vyžadovala zprostředkující funkci fantazie. Rozkoš z dotyku druhého nedosahujeme nikdy přímo, ale skrze naše fantazijní představy o fyzické interakci. Z toho plyne, že v případě ASMR musí jít o perverzní, kulturně sdílené fetišistické fantazijní představy o ženskosti s původem hluboko v naší kolektivní představivosti, nakolik vyvolávají tak populární účinky.

Jednak jsou ženy za pomoci kapitalismu, a proto ne vždy zcela zjevně, stále více podrobovány patriarchátem, a jednak se toto podrobování projevuje stále násilněji, jako v případě zjevných projevů násilí vůči ženám, jak dokládá 83.000 případů znásilnění a 400.000 sexuálního útoků, ke kterým ve Velké Británii ročně dochází. Problémem kapitalistického prostředkování je, že pod hávem inkluze žen v kapitalistickém tržním prostředí tají skutečnost patriarchálních vztahů, zatímco zkresluje obraz strukturálního násilí vůči ženám, jakoby šlo o ojedinělý případ nahodile rozzuřeného manžela nebo patologického zvrhlíka. Patriarchální kontrolu na jedné straně zesiluje naddeterminovanost kapitalismu v našich životech a na straně druhé výsledná víra v rovnost, která považuje násilí za náhodné.

Videa Nicole Morrisové a Jaly Wahidové neoblomně rozporují tyto mylné představy o patriarchální kontrole a ukazují, jak jsou ženy systematicky podrobovány patriarchátem skrze nesvobodný marketing ženské subjektivity za dnešních kapitalistických podmínek. ASMR je víc než hyper-femininní reprezentací na obrazovce fungující jako nabídka péče. Jde spíš o vyvstávání komplexního vztahu mezi ženou, subjektivitou a prací.

záběr z ASMR videa: „trochu toho ASMR: loupu pomeranč svými nehty“, 2013, autor: danipink89

„Hot Body“ („Sexy tělo“), 2013 (socha)

Jala Wahidová je umělkyně a spisovatelka. Žije a pracuje v Londýně. V roce 2014 absolvovala Goldsmiths College. Je spoluzakladatelkou časopisu SALT, jenž se věnuje současnému umění a feminismu.

Z aktivit v poslední době lze zmínit např. sólo výstavu  „Soft Ache“  v londýnské galerii tank.tv nebo „ Cacophony of Things“  v Temporary Gallery v Kolíně nad Rýnem. Připravuje sólo výstavu v Room E-101 27 v Paříži v květnu 2015.

 www.jalawahid.com 

Měna (detail), 2014 (performance)

Dojmy (detail), 2014 (performance)

Nicole Morrisová ve své práci překračuje hranice sochařství, filmu a performance; aktuálně má výstavu v Caprice, Open Space, Baltimore US. K vybraným sólo výstavám a performancím patří „ Currency “ v Jerwood Space, „ Impressions“  v Bold Tendencies a „ Same Husband “ v Space In Between, všechno v Londýně.

K vybraným skupinovým výstavám patří „ TTTT “ v Jerwood Space, „ Young London“ 2013  v V22, „ Bloomberg New Contemporaries 2012“  a vystavuje také v zahraničí .  V roce 2014 spolukurátorovala „ The Locomotion Moving Image Festival“ . Titul MA získala na Slade School of Fine Art v roce 2011.

 http://www.nicolemorris.co.uk/ 

Rebecca je teoretička. Žije a pracuje v Londýně a New Yorku. Je autorkou připravované knihy „ Fictitious Debt “(2015).

Je doktorandkou v Centre for Research in Modern European Philosophy ve Velké Británii, kde dokončuje dizertaci s názvem „ Financialization and the Social Ontology of the Subject “ (Financializace a sociální ontologie subjektu).

„Nový feminismus – V hlavě otáčím obrazy svého hlasu“ je pravidelná kritická reflexe na právě probíhající čtvrtou vlnu feminismu z pohledu nové umělecké generace, kterou pro Artyčok TV připravila Hana Janečková. Prezentace feministického experimentálního filmu a videa je doprovázena původním textem od teoretiků, kurátorů a kritiků sledujících vliv feminismu a nových médií na současnou kulturu.

Co se stalo za poslední dobu s Vaším tělem? Jste pyšní, že jste žena či muž? Můžete být feministou/feministkou, když Váš avatar rád nosí růžovou? Myslíte, že gender je kapitalistický pojem, anebo myslíte, že existoval také ve východní Evropě  před rokem 1989?

Autor projektu / kurátor: Hana Janečková 

Autoři textů: Rebecca Carsonová a Hana Janečková 

Koncept on-line výstavy: Hana Janečková a Lenka Střeláková

Redakce textů a realizace: Lenka Střeláková

Překlad do češtiny: Palo Fabuš