Filmová tvorba Petra Skaly (*1947, Písek) se po dlouhou dobu rozvíjela ve vícero paralelních liniích, jejichž rozpolcenost byla dána politicko-společenskou situací druhé poloviny 20. století. Na jedné straně se Skala z pragmatických důvodů věnoval oficiální zakázkové činnosti, určené pro státní instituce a podniky (Krátký film, Československý rozhlas), na straně druhé soustavně vytvářel řadu autorských snímků, jejichž prezentace byla z principu omezena jen na privátní okruh diváků.
Průkopnické počiny v oblasti videoartu, díky nímž je dnes Skala znám především, navazují na autorovy dřívější experimenty, sahající do konce 60. a první poloviny 70. let. V té době se jako student a čerstvý absolvent FAMU zajímal o rozvíjení principů, které v mnohém korespondovaly s tehdejšími abstraktními tendencemi ve výtvarném umění. Originální tvůrčí postupy, jež využíval k zasahování do vlastní plochy typicky 16mm filmu (jako např. proškrabávání, rytí, malba, aplikace chemických prostředků ad.), tak ve svém jádru nesly prvky blízké nejen zahraničnímu hand-made filmu, ale také gestické malbě a místně specifickému, materiálně orientovanému informelu.
Tento přístup se projevil již v jeho raných dílech jako Hieroglyfy nebo Struktura (obojí 1969), které se zakládaly na práci s hnědou a černou tuší. Tak jako v těchto příkladech, i v následujících snímcích byla vzniklá kompoziční schémata uspořádána podle předem daných partitur, tvořících základ rytmizace výsledného obrazu. Obdobně důležitým prvkem se ve stejném období stávala také barevná složka děl, která přispěla k navození ještě komplexnějších vizuálních vjemů. Základní tvarová škála, sahající od jednoduchých linií až po abstraktní, amorfně působící kompozita, se tak na tomto pozadí postupně transformovala do strukturálně vícevrstvé polohy, která dala ve své vrcholné fázi vzniknout dramaticky vyznívajícím, nikoli však přímočaře kritickým pracím, souvisejícím s tíživou atmosférou normalizačních let ( Izolace , 1977; Porušený klid , 1978).
V počátcích 80. let se Skala začal od tohoto směrování odklánět směrem k figurálním motivům (zejména k siluetě těhotné ženy), které postupně začaly převažovat nad zcela abstraktními výtvarnými projevy. Společně s tím tak do jeho tvorby výrazněji vstoupily metaforické a poetické obsahové prvky, které se staly nosným základem pro jeho metafyzické a kosmologické vize. V téže době Skala také poprvé přistoupil k implementaci zvukové stopy či ke kombinování rukodělných postupů s technologickými možnostmi videa, čímž se těžiště jeho tvorby zcela přirozeně přesunulo do novátorské oblasti videoartu [1].
Navzdory novým postupům se však základní linie Skalovy tvorby i nadále odvíjela organickým způsobem; své další směřování odvozoval především od předchozích filmových pokusů, přičemž na vlastní specifika nových médií se zaměřoval až v druhém plánu. Tuto charakterovou črtu podtrhovalo i jeho využívání metody found-footage, prostřednictvím které opakovaně včleňoval – a současně s tím i rekontextualizoval – fragmenty svého dříve vytvořeného materiálu ( Jen smrt …, 1988; Pláče země , 1993).
V kontextu rané videoartové tvorby bylo pro Skalu důležitým momentem seznámení se s Radkem Pilařem, se kterým se v roce 1988 spolupodílel na založení Oboru videa při SČSVU. Působení v rámci této oficiálně uznané platformy pro Skalu znamenalo nejen příležitost prezentovat své práce na veřejnosti, ale rovněž mu poskytlo alespoň částečné profesní zázemí, díky němuž mohla být jeho tvorba postupně doceňována i v zahraničí (např. speciální ocenění na 1993 Deutscher Videokunstpreis v Karlsruhe). V 90. letech se pak Petr Skala významně podílel na tvorbě mnoha dokumentárních filmů pro Českou televizi a v neposlední řadě započal své pedagogické působení na FAMU, kde mimo jiné vedl Dílnu alternativní tvorby (2002–2005).
Lujza Kotočová
[1] Pro více detailů viz: Bohdana Kerbachová, Petr Skala – utajený experimentátor (příloha DVD), Praha: Národní filmový archiv 2005; Bohdana Kerbachová, První schůzky naplňovalo snění. Rozhovor s Petrem Skalou, Iluminace 2006, roč. XVIII, č. 2, s. 189–198.
