Mohou se nacházet v současném výtvarném umění ještě nějaké rozpoznatelné a tendence, které má smysl označovat jako „ismy“? Nebo se všechny vnitřně koherentní myšlenkové linie nacházejí už výhradně za hranicemi světa umění? Jednu z možných odpovědí se pokusil podat Manifest radikálního realismu, na jehož snahu o vzkříšení nonkonformního sovětského realismu – společně s kritikou mechanismů současné výtvarné produkce – se vznesla vlna kritiky stejně jako přezíravého mlčení. V éře prohlubující se interdisciplinarity a útěku před vším minulým, jež překotným tempem beznadějně zastarává, se rozhodli přijít s tezí, že autentickou subverzí vůči světu všeobecné akcelerace má být právě konzervativní gesto návratu k velkým mistrům minulosti. Jednoho z nich – Nikolaje Andronova – nechávají vyprávět jejich vlastní příběh a dobrovolně se tak vzdávají velké části toho, co sami podrobují kritice, tedy individualistické výpovědi. První videoesej z chystané trilogie o současných „ismech“ v umění tak volí fenomenologickou metodu: nechali jsme radikální realisty být radikálními realisty. Přistoupili jsme k nim bez kritické distance stejně jako bez nadšené afirmace jejich vnitřního světa. Výslednicí společných sil se tak stal materiál, který nezačíná zvenku mapovaného jevu, ale přímo uprostřed něj.
