Refrén

umělci Lenka Vítková
kurátor Edith Jeřábková
instituce SVIT
ůčinkující Lenka Vítková
kamera Nikola Brabcová
zvuk Nikola Brabcová
střih Nikola Brabcová
interview Nikola Brabcová
překlad Adéla Dörnerová
kategorie Reportáže
publikováno 6. 5. 2014
jazyk Česky / English
embed

„Že člověk mluví, příroda mu vnutí, / ale tak či jinak, to ponechá už / na jeho vlastním rozhodnutí.“
Vezmeme-li Dantovo tvrzení za bernou minci, vyplyne nám jedno: kdekdo si může uhníst slova, jak uzná za vhodné, fakt jazyka se tím nijak nezpochybní. Řeč se rodí napořád, stačí vyřknout zvuk a obdařit jej významem dle vlastního rozhodnutí. V intencích Dantova trojverší už tudíž nejde o zrození jazyka z nejazyka, nýbrž o prostou konfiguraci fonémů kráčejících všehomírem. Jazyk se nerodí v čase, nýbrž v prostoru; postrádá minulost, potažmo obsah. Smysl rovná se sensus, počitek, čití, vjem; „vyjádření smyslu“ je pouhopouhá záminka k vybudování korpusu (corpus, hostie), jehož smyslem (communes hominum sensus) je exhibovat formu (morfé).
Patrik Ouředník, Jak se Pantagruel seznámil a Panurgem, jehož pak miloval po celý život (O třech imaginárních jazycích Francoise Rabelaise)

Obraz by za jistých okolností mohl být protiváhou performativních médií. Samozřejmě bychom museli zapomenout na příklad Pollocka a jiných. Jan Verwoert hledá odpověď na vypjatou, vynucovanou i sebemotivační performativitu životního stylu, kterou rozeznává v dnešním fenoménu performancí, v textu „Exhaustion and Exhuberance“. S pomocí Kirkegaarda a jím definované strategie “either/or”, přeloženo do jazyka současné politiky „s námi, nebo proti nám“, popisuje situaci, kdy je společnost stále stavěna politickou a ideologickou vůlí před vykonstruovanou dvojí, respektive jedinou volbu. Verwoert nachází možnost, jak se vymanit z tohoto začarovaného dilematu fatální volby: prosté a punkové „I Can’t“, které rozšiřuje o historické příklady anti-performancí a anti-happeningů Júliuse Kollera, hudebních performancí Sex Pistols aj.


Tato nutnost každodenní performance jako by utvrdila Lenku v neochotě býti jejím nástrojem. A malování samo se zdá tomuto ustavičnému taktu bránit – mnoho umělců nemaluje, když to nejde, a jindy zase obraz vznikne v čase, který pro něj nebyl vyhrazen. Některé obrazy mohou být vytvořeny jen díky obrazům jiným nebo vzniknou dříve než společnost, ke které patří, a pak musí chvíli čekat na své první odhalení. Jiné pojímání času je tedy prvním důležitým aspektem Lenčiných obrazů. A pokud se výstava jmenuje refrén, chce naplno říci, že přichází určitý čas – pro společnost obrazů, lidí, slov, výstavu, přednes. Je to čas opakování, naplnění, zhuštění, a pak mezery, nadechnutí a ticha, performativity spojené s tělem a dechem, spíše než s google kalendářem a emailovou schránkou. Není v ní nic navíc, i když se refrén stále opakuje. A jakkoliv je klišé mluvit o rituálu, je třeba i toto klišé vyslovit.


„Tvary se objevují stále znova jako refrén. Já tu ale nemohu zůstávat a zpívat je nebo je vysvětlovat.“ – říká Lenka v textu. Pokud bych Lence chtěla darovat slovo, bylo by to „rozhodnutí“. Rozmístění tvarů v tomto souboru obrazů je pro Lenku konečné, nemusí však být pro ostatní. O výtvarném umění se traduje, že není časovým médiem, což slouží jen jako pomocná definice vymezující jej vůči hudebním a performativním formám. Mimo čas vytváření obraz také vyžaduje čas čtení nebo vnímání. Sdělení a emoce jsou zamalované v obraze, proto od něj může autor v jisté chvíli odejít a nechat ho být (ovšem ne bezprostředně po jeho domalování). Také se často píše, že jsme ztratili schopnost číst a vnímat „zastavený“ obraz, ale možná máme opět chuť zakusit onu nejasně jasnou přítomnost, kterou obraz nabízí. Na výstavě se některé z obrazů k nám vracejí jako refrén. Podobné tvary a výjevy se vracejí, jsou tu, ale Lenka je nechce dále komponovat a hledat pro ně místo a barvy, je rozhodnuta: tvary, které v této skladbě přišly, nechává být, aby je někdo další zpíval nebo vysvětloval. Variace by byla uklouznutí do rozmělnění, neboť pestrost není zábava, ale životní rovnováha, přirozený a jasný stav.


Přítomné tvary vlastně nepředstavují kousky něčeho, jsou to celé kruhy, které se jen nevešly na obraz, a přesto tam jsou zachyceny ve zmenšení uprostřed. To jádro mluví o vitálním celku podobným tvarem, jinou barvou a velmi neklidným obrysem. Možná je to pokus zobrazit podstatu, křehký a zvratný stav, terč s jedinou možností, zjednodušenou mandalu, jejíž rotace je v rozporu se čtvercem modernistické ikony. Obrazy, které se vracejí, chtějí za pomocí co nejmenšího množství tvarů mluvit o světě, o vztazích malých a velkých forem, o zakrytí, o centru a o rozmanitosti okraje, který má ale také své požadavky. Chtějí mluvit, a ne dokazovat, proto mají nepřesné obrysy, proto jejich konstrukce neužívá měřidel. Lenka se snaží svými přirozenými schopnostmi zachytit kruhovou kompozici a zaměřit střed jako výzvu pro smysly a zkušenost, které s digitálním věkem dost zlenivěly, ztratily zodpovědnost a um spoléhat na sebe.
Poměr příběhu a refrénu je ve výstavě naopak, je zde pouze několik málo obrazů, které se skrze svoji figuraci tváří konkrétně. Můžeme se dohadovat něco o tančící ženě, jejíž balancování s kruhovými formami připomíná důvod Lenčina malování. Nemusíme ale nutně pátrat po předobrazech, stačí snad vědět, že zcela jistě pocházejí z tohoto světa, této kultury. Vracející se kruhové tvary naopak mohou být i odjinud, škvírou do jiné reality.


Texty autorky na zdech první místnosti významově diferencují refrén, recitují báseň z refrénu. Potvrzují Lenčino pouto ke slovu, přednesu a jazyku a ke Gertrudě Steinové a jejím pokračovatelům. Přestože předcházejí svým situováním ve výstavě obrazům, nejsou myšleny jako jejich podpora, ale jako rovnocenný partner. Tak jako o výstavu zpátky ve SVITU u Marka Meduny zde text ovlivňuje obraz ovlivňuje text. Jen v daleko menší hustotě, jen tolik, kolik je nezbytně nutné, pak dost. Rozhodnutí víc k tomu nenapsat, nenamalovat, nenainstalovat. Lenčina redukce není estetická a není jen prodloužením reduktivních směrů v umění. Pokud by snesla srovnání, pak možná s čínskou tušovou malbou nebo japonskou keramikou, které lze precizovat jen před aktem tvorby. Pak už následuje jen důvěra, „Let it be“ a „Bang! Bang! Bang!“.

Edith Jeřábková