0:03:57
Filip Dvořák, vítěz Essl Award či Ceny kritiky pro mladou malbu, absolvent malířského ateliéru Jiřího Černického a Marka Meduny na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, už už z mladého věku našlapuje do toho středního, aby s neutuchající invencí dál vyprávěl a konstruoval příběhy umění, které nás vrací k podstatě existence.
Umění prozkoumává z různých úhlů pohledu; jednou z jeho premis je fakt, že nechce vzdát možnost, aby umění pozitivně ovlivňovalo naši skutečnost. Současně si nedělá iluze o tom, že se tak uděje ve velkolepé pozornosti. To ovšem Filipovi nebrání, aby se s ním nepokusil působit, byť na jediného člověka. Ostatně i jeho občanské či duchovní aktivity mají tento charakter. Žije a tvoří v Hrádku nad Nisou, městě na hraničním rozmezí tří států, tedy mimo střed dění, a přesto ví, že tam je jeho místo. Žije tak v kraji, kde nemá daleko k lesním tišinám, náhornim paloukům, zurčícím potokům a zarostlým stržím, kde světlo a stín mají svoji hodnotu, v kraji, kterým procházeli malíři, a to nejen klasického romantismu. Zároveň v kraji zraněném a zraňovaném, s nehojícimi se vředy historické a sociální nepravdy, i s místem tak hluboké ekologické křivdy, jakou představuje nedaleký velkodůl na hnědé uhlí. Leccos z toho se vtěsňuje do toho, co Filip dělá.
Pohybujeme se s obrazy a mezi obrazy, v prostororových pracech, které bysme snad mohli nazvat reliéfy, objevují se oboustranné práce; Filip někdy spolupracuje na výstavním gesamtkunstwerku s Martinem Kolarovem. Už ve škole se dostal blízko k malířům tzv. Black Hole Generation, neformálního seskupení, nicméně k nim Filip nepatřil, a z jejich pojetí života a umění se vymyká; spojité body bysme mohli hledat v důvěře ve vizuální sdělení, začasto v obrazech, a v tíhnutí k abstraktním povrchům. Ty však jsou atakovány drobnými ornamenty, začasté asamblážemi, či dokonce svébytným objekty či minipanoramaty, nechybí ani výřezy či prořezy.
Filip recykluje dávno zapomenuté, modernou odvrhnuté a postmodernou na chvíli vybuzené, ornamenty, fragmenty ornamentů, někdy i znaků, z gotiky a baroka. Ctí jistou kontinuitu lidské a umělecké existence, a nebojí se k tomu ve své tvorbě přiznat. Akcent na drobný detail, který má ovšem zásadní obsahový význam, bývá v souladném kontrastu s plochou; ta sama je však svým ztvárněním evokací na barokní malbu, na informelní povrch, ornamentální strukturu či konceptuální objekt. Snad tedy lze mluvit o Filipovi jako o konceptuálním umělci, který je ovšem plný vizuálních nápadů, nadšení pro umění, promyšlených strategií, významových apelů a citu, který zaplavuje pozorného diváka.
