Shirt Skirt Skin Kin

umělci Dominika Jackuliaková, Jimena Mendoza, Gizela Mickiewicz
kurátor Jan Zálešák
instituce Kurzor
ůčinkující Dominika Jackuliaková, Jan Zálešák, Jimena Mendoza, Gizela Mickiewicz
kamera Jan Vosýnek
zvuk Jan Vosýnek
střih Jan Vosýnek
interview Jan Vosýnek
kategorie Reportáže
publikováno 10. 3. 2022
délka 0:05:56
jazyk Česky / English
embed

Čtyři slova na úvod. Jazykolam nebo skromné zaklínadlo? První epizoda pátého kurátorského cyklu v Galerii Kurzor jako prostor pro setkání tří umělkyň. Napočítat do pěti, otevřít a zavřít dlaň. Co jsme pochopili, co nám uniká? Jedno je jisté. Nejsme ve své kůži.

Předznamenání

Přemýšlel jsem, jak začít psát doprovodný text k této výstavě – jak dělat výstavu, jak vůbec něco dělat (tak, jak jsme to dělali doteď) – několik dní po vypuknutí války na Ukrajině. Když teď čtu věty napsané před několika týdny pro Artmapu a dívám se v galerii okolo sebe, napadá mě, že něco z toho, co právě teď prožíváme tak intenzivně, je tu s námi pořád. Jen to většinou nepřesáhne práh uvědomění. Nechci tímto předznamenáním ani jen naznačit, že jsou tu nějaké přímé vazby k propuknuvšímu konfliktu. Je ale těžké přejít mlčením fakt, že do začátku dalšího kurátorského cyklu v Galerii Kurzor vstupujeme v situaci, jež se na existenciální rovině dotýká nás všech, podobně jako když se před dvěma lety série Václava Janoščíka ocitla v nevyhnutelné kolizi s globální pandemií. Nepochybuji, že i tehdy vyvstala otázka, jestli to má smysl – jestli by umění a tvorba výstav neměly uvolnit prostor něčemu urgentnějšímu. Snad můžeme fakt, že se výstavy v roce 2020 – kdy jsme museli mimo jiné přehodnotit význam a obsah pojmů, jako je blízkost či vzájemnost – odehrály, chápat jako odpověď. Dnes je situace jiná. Věřím ale, že odpovědět bychom na ni měli stejně.

Košile sukně kůže rod

Čtyři slova v názvu mohou posloužit jako malá nápověda nebo pobídka ke vstupu. Ve výstavě, jakkoli se na první pohled může jevit jako postavená z nepříbuzných, či přinejmenším formálně dosti vzdálených elementů, se vrací několik motivů a na ty bych se zde chtěl zaměřit. Oděv (shirt, skirt) je jedním z nich. A hned u něj se lze zastavit a nabídnout jeden způsob čtení – takového, jež vykračuje za rámec jednotlivých děl a hledá mezi nimi vazby, nechává se unášet jejich vzájemnou blízkostí měnící se ve spřízněnost (kin).

Unfinished Dress (2021) je snímek ze série R2, v níž Dominika Jackuliaková zaznamenává krajinu a lidská sídla poznamenané výstavbou stejnojmenné rychlostní komunikace. Výstavba „jižní dálnice”, s níž se v aktuální podobě počítá od 90. let, představuje příslib zrychlení a zároveň odstranění či aspoň zkrácení vzdáleností jako jednoho z aspektů modernizace. Rychlostní silnice by měla nejen propojit východ a západ Slovenska a dále usnadnit a urychlit pohyb osob a zboží na této důležité ose, ale také přinést obyvatelům přilehlých regionů snadnější spojení se světem. Aktuálně rozestavěný úsek komunikace se nachází v regionu Novohrad, v jehož názvu zůstává zachována historie této oblasti jako součásti uherské monarchie.

Právě zde vznikla fotografie tří kusů textilu potištěného „havajským“ vzorem – nedokončené letní blůzky podle střihu z časopisu Burda. Komplexnější čtení snímku si vyžaduje určité kulturní předporozumění – schopnost identifikovat nebo alespoň vytušit, že se jedná o vzor látky charakteristický pro 90. léta, povědomí o tom, jak DIY krejčovství suplovalo dosud nerozvinutý trh s fast fashion, který posléze tuto kulturní praxi naopak téměř vyhubil. Pomáhá také jeho zasazení do celku fotografické série, v níž Jackuliaková se stejným zaujetím zaznamenává domy a jejich interiéry jako krajinu poznamenou výstavbou dálnice. V blízkosti snímků zachycujících svahy „svlečené“ ze svrchní části zeminy a domodelované drtí, stromy „zastřižené“ podle tvaru elektrického vedení nebo „střihy” nakreslené na velké pláty překližky sloužící k odlévání hladkých betonových ploch, se zároveň otevírá prostor pro jiné čtení Nedokončených šatů. V tom je výrazně oslabena hierarchie mezi kulturním a přírodním. Abstraktním silám nakonec lidé, látky, stromy i svahy podléhají podobným způsobem.

Schopnost oděvu evokovat i ve své zárodečné podobě silnou afektivní reakci vposledku vyvěrá z fenomenální zkušenosti, v níž je kůže (skin) aktivována jako hranice a přechod mezi subjektem a objektem, mezi vnitřkem a vnějškem. Význam oděvu se samozřejmě neomezuje na jeho ochrannou funkci; není pouze další kůží, kterou klademe mezi sebe a to, čím již nejsme. Je také nosičem kulturních významů – odtud jeho role a místo ve všech možných rituálech, profánních i magických. V kosmogonických představách není nezvyklé na louku nebo les nahlížet jako na kůži nebo na oděv Země. Zelený živý svršek, pod kterým je skrytá temná zem a všechno živé a neživé v ní.

Jimena Mendoza obepnula prostor galerie pruhem plátna, pásem s třemi namalovanými pruhy a sponou. Prostřednictvím téměř scénografického, místně specifického gesta Mendoza celý prostor proměnila nikoli v jeviště, ale v tělo. Umístění díla, stejně jako jeho pojmenování – Cuerpo I (2022) – zakládá nejednoznačné, ambivalentní čtení. Jsme uvnitř těla, v jeho dutině? Nebo je okolo nás? Pás plátna, které bez přerušení obepíná prostor, a chceme-li se dostat dál, musíme je po malé lávce překročit, aktivuje prožitek vlastní tělesnosti. Ten se zároveň otevírá vztahu k jinému, nelidskému tělu tvořenému cihlami a omítkou, sloupy a podlahou. Evokace „tělesné“ kvality místa vyvolává otázku, co se děje, když je galerie prázdná – nebo přesněji řečeno, když je bez lidí.

Cuerpo I (velmi volně bychom mohli název práce přeložit slovem tělo) před nás doslova klade možnost vztahovosti, jež se neomezuje pouze na mezilidskou komunikaci či interakci. Ambivalence plynoucí ze setrvávání u vlastního těla při vědomí jeho začlenění do sítě vztahů, které rovinu mezilidské komunikace přesahují, je vhodnou výchozí pozicí pro setkání s nejnovější prací Gizely Mickiewicz. Gestures From Afar (2022) je usazena v dokonalé ambivalenci tělesného a netělesného. Socha, jež je zakončena gestem lidské ruky vymodelovaným podle dlaně autorky, reprezentuje afektivní agenci lidského těla, „instinktivní“ či reflexivní reakci na smyslový podnět. Lidská gesta, jež Mickiewicz v posledních letech zajímají, se vztahují k dějům, které ve skutečnosti nemohou ovlivnit a jichž si můžeme být vědomi až ve zpětném ohlédnutí. Vlnění, v němž se opakuje a replikuje tvar předloktí, se vzdaluje obrazu lidského těla a otevírá řadu asociativních možností čtení, v nichž nemalou roli jistě hraje i obsah našeho nevědomí. Zároveň je ale při vší své „nelidskosti“ – akcentované ještě více na úrovni textury, pod jejímž hladkým poloprůhledným povrchem se tísní drobné krystaly perlitu – socha nevyhnutelně antropomorfní. A to nejen kvůli onomu gestu svírající se dlaně, ale také díky polychromii odkazující k barvě podlitin. V jednom celku se tak spojuje velmi abstraktní představa evokující kapacitu sympatetické magie nepřímo působit na věci mimo dosah a radikálně materiální obraz těla, jemuž jako bychom nahlíželi pod kůži a jež silně kontrastuje s mramorově bílou čistotou torza (Holding Off States of Weakness, 2021) z předchozího cyklu autorčiných prací.

Spřízněnost

Podaná ruka, plánek, šipka ukazující směr prohlídky mohou být stejně tak pomocí jako i překážkou postavenou do cesty jedinečné divácké intenci. Jsem si toho dobře vědom, i tak jsem ale nakonec text pojal jako návod ke čtení vybraných prací. Snažil jsem se přitom zároveň přivést pozornost k faktu, že na skupinové výstavě je význam nakonec také nevyhnutelně situovaný, tvořený vazbami nejen k „rodovému příbuzenstvu“ (k celku autorského díla, které ovšem na výstavě nevidíme), ale otevírající se též setkání s druhým přímo tady a teď. V Kurzoru by pak mělo pro celý následující rok platit, že ani tady celý příběh nekončí. Již nyní víme, že budeme s dalšími umělkyněmi a umělci hledat živé vazby a spojení na práce, které již byly, nebo teprve budou, v galerii vystaveny. Pokusíme se postupně budovat hustou síť vazeb a vztahů probíhajících napříč celkem, který touto výstavou začíná vznikat.

Jan Zálešák

Dominika Jackuliaková je umělkyně pracující s fotografií, konkrétně s analogovými technikami, jejichž pomocí tvoří obrazy kulturní krajiny a nalezených zátiší. Žije a pracuje v Bratislavě, pravidelně se však vrací do rodného města Lučenec. Motivy její práce jsou neoddělitelné od častého cestování, ať už mezi zmíněnými městy, nebo mezi Slovenskem a Spojenými státy, kde část její rodiny žije.

Gizela Mickiewicz tvoří v médiích sochy, objektu, instalace a kresby. Její práci dlouho dominoval zájem o objekty, materiály a vztahy mezi nimi, nezatížené nutností nést významy adresované přímo divákům. V posledních letech však u ní získává větší akcent také explicitní obraz lidské figury, a o celku její tvorby tak můžeme uvažovat jako o ambivalentním humanismu. Žije a pracuje ve Varšavě, kde spolupracuje s Galerií Stereo.

Jimena Mendoza se věnuje umění v přesazích k řemeslu a designu. Pracuje především s keramikou, sklem, kresbami a kolážemi, které kombinuje do komplexních instalací. Ve své tvorbě čerpá z nezápadní a předkolumbovské ikonografie, vždy ale nakonec směřuje k idiosynkrazii opírající se o intenzivní zájem o vybrané aspekty (vizuální) kultury střední a východní Evropy. Pochází z Mexika, žije a pracuje v Praze.