Jakub Adamec

instituce Czech Republic
tagy každodennost kurátorství hudba Anglické titulky komunita kolektiv
ůčinkující Barbora Švehláková, Tereza Jindrová, Jakub Adamec
kamera Nikola Brabcová, Janek Rous
zvuk Nikola Brabcová
střih Nikola Brabcová
interview Barbora Švehláková, Tereza Jindrová
překlad Zuzana Rousová
playlisty Kurátorské profily
kategorie Profily
publikováno 16. 4. 2021
délka 0:25:52
jazyk Česky / English
embed

Když v roce 2006 David Korecký zkoumal současné kurátorství ve své publikaci s příznačným názvem Médium kurátor (VŠUP 2009), pokoušel se v úvodu vyjasnit otázky, které jej samého vedly k tomu, že udělal dotazník mezi desíti českými kurátorkami a jednadvaceti kurátory. Použil přitom formulaci, v níž přirovnává kurátorování k aktivitě, která se zabývá „tlumočením záměru umělců odborné i laické veřejnosti“. Pojem „tlumočení“ je však ve své podstatě jednosměrný: jeho základem je překlad informace z jazyka nesrozumitelného do jazyka nám známého. Není však kurátor ještě něčím jiným, když se zároveň podílí na výstavě jako celku?

V následujících pěti letech se pak na české scéně hojně diskutovalo o tom, co znamená, že se kurátory stali sami umělci (a umělkyně), tedy míněno osoby, které vystudovaly některou z vysokých uměleckých škol či fakult umění. Vždyť tradičně by měla tato role připadnout spíše teoretičkám, historikům umění anebo třeba estetikům či filozofkám… Když pak o více než deset let později nastoupí na pozici kurátora městské galerie v Ostravě Jakub Adamec, vystudovaný umělec, aktivní na hudební i umělecké scéně (a to u nás i částečně v Polsku), nejen že to už není divné, ale vlastně se ukazuje, že je to krok žádoucí. Současné kurátorství se totiž také proměnilo. Od snahy budovat si odstup a chránit vyváženou reflexivní pozici se dostalo spíše k rovině empatie, spolupráce a snahy o dehierarchizování. Jistě tomu tak není vždy – ale právě Adamcova praxe je dobrým příkladem toho, jak pokus o naplňování tohoto způsobu kurátorování nese plody.

Těžko tu budeme hledat jasný rukopis, protože problém, který by mohl vzniknout z chybějícího odstupu (zvláště v Ostravě, kde scéna současného umění není nevyčerpatelná a jistá zaujatost by byla lépe vidět), je překlenován skrze rozvrstvení až rozdrobení aktivit galerie. V každé fázi a každé drobné intervenci tak je možné najít prvek spolupráce mezi kurátorem a oslovenými umělkyněmi či umělci. Sebereflexivita nahradila reflexivitu vnější a spolupráce a transdisciplinarita nahradily zaměření instituce na prezentaci osobností (jež dostávaly prostor předtím, než Adamec začal v galerii pracovat a nutno dodat, že se jednalo o výpravné a profesionálně připravené výstavy).

Jak Adamec v profilu zmiňuje, zčásti jej k tomu vedlo i provizorium, v němž Plato Ostrava funguje již od počátku – tedy pátým rokem – poté, co se vylouplo z dotačního projektu ve spektakulární hale Gong v Dolních Vítkovicích. Nyní instituci čeká výzva v podobě prostor, které by jejím aktivitám měly být přímo uzpůsobeny a je tak otázkou, jaký kurátorský přístup budou vyžadovat výstavy a další programy. Pokud totiž v úvodu říká Adamec, že tzv. mýtus ostravské scény je pouhou fata morganou (a je na místě se ptát, kdo si ji tak vykreslil – Pražáci nebo Brňáci?), je jistě třeba zdůraznit, že za těch pět (osm) let existence galerie Plato – i díky kurátorskému přístupu Jakuba Adamce – se stalo regionálně důležitou výstavní institucí, která záběrem daleko přesahuje (ať už směrem k regionům na sever, západ anebo jihovýchod od Ostravy) pozici městské galerie.

Anežka Bartlová

související s
Jakub Adamec

Vladimír Ambroz - bez názvu (8mm film)

Ambroz se především v druhé polovině 70. let zabýval performancí, kterou vedle texů a fotografií někdy dokumentoval pomocí filmu a v roce 1980 dokonce videokamerou. Celá léta byl přesvědčen, že vlastní filmový záznam své performance Air z roku 1976. Když byl však daný filmový pás v roce 2016 digitalizován, ukázalo se, že obsahuje něco úplně jiného.

Jan De Vylder / dvvt

V odpovědi na vše, co se dnes od architektury očekává, se dvvt architekti soustřeďují na konstruování banální každodenní reality, ve které nachází příležitosti překonávat očekávatelné.

Byli bychom rádi, kdybyste byli náš exponát

Berlin: We should talk 02 - Ute Aurand

Ute Aurand se narodila v roce 1957 ve Frankfurt nad Mohanem, vyrůstala v Berlíně. Začátkem osmdesátých let vystudovala fim na Deutsche Film und Fernsehakademie v Berlíně. Od roku 1985 produkuje své vlastní 16mm filmy. V roce 1987 založila Ute Aurand Filmproduktion. Filmová teoretička Erika Balsom ji označuje za klíčovou figuru berlínské experimentální scény od druhé poloviny 80. let do současnosti.

Vendula Chalánková