fotografie 326 výsledků

fotografie

Oblíbeným námětem K. O. Hrubého byla krajina, dokumentoval také folklór a tradice venkovského prostředí, fotografie byla i jakýmsi deníkem jeho života. V tomto ohledu si oblíbil především jižní Moravu a také Slovensko. Pravděpodobně z Hrubého lásky k přírodě vychází také jeho potřeba zachytit krajinu člověkem poničenou, zdevastovanou, neobyvatelnou. Jeho silně apelativní snímky jsou výjimečné.
Výstava Biased Play reinterpretuje deskovou hru Neobvyklí podezřelí a pokouší se dát návštěvnictvu vhled do černé skříňky skrze herní zkušenost, která vyžaduje empatické naladění vůči nelidskému aktérovi. Možná tam v hlubině ale objevíme jen něco o nás.
V prezentované kolekci uvozené několika juvenilními obrazy, které autor vytvořil právě v Ústí nad Labem, a také drobným konvolutem fotografií Lukáše Jasanského a Martina Poláka „dokumentujících“ Mertovy ústecké reálie, se tedy potkávají díla inspirovaná rodinným zázemím, environmentálními obavami a v neposlední řadě aktuálním ruským válečným běsněním na Ukrajině.
Jiří Thýn prezentuje své práce převážně v médiu fotografie a koláže, obohacené digitální kresbou. Václav Kopecký vystavuje fotografie z rozsáhlého cyklu „Always Now“, který se zabývá tématy času, události – okamžiku, paměti a role pozorovatele – aktéra.
Výstava Pozdní intimita reaguje na tlak na zveřejňování soukromého, kterému intimita v současnosti čelí. Je patrný jak v masmédiích, tak i na sociálních sítích programovaných tak, aby využívaly potřebu společenského přijetí a odměny, a přítomný i ve skrytém sledování a analýzách našeho chování ve fyzickém a digitálním prostoru. Stále více si uvědomujeme, že nejzazším cílem tohoto tlaku je získat materiál, který lze tržně nebo mocensky zhodnotit.
V roce 1969 se několik hippies usadilo na ostrově Kauai na Havaji, kde postupně vznikla širší komunita lidí. Základ tvořili mladí Američané z pevniny, stíhaní za potulku. Komunita tu fungovala a rozrůstala se celých osm let. Skládala se ze širokého spektra lidí od zmíněných hippies přes surfaře, volnomyšlenkářské rodiny až po veterány z Vietnamu.
Cílem projektu Artlist:Talk – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
V současné době se setkáváme s tím, že o těchto změnách a katastrofách slyšíme v regionální veřejné debatě mluvit lidi z vědy, úřadů nebo politiky, kteří pro popis probíhajících změn a blížících se katastrof využívají autoritu expertních obrazů. Obrazy vymykající se zavedeným normám vědecké reprezentace ve veřejném prostoru nevidíme, a hlasy těch, jichž se tyto změny bezprostředně dotýkají, je slyšet ve veřejné debatě buď málo, nebo vůbec. Přítomnost planety jako aktivní síly produkující vlastní obrazy a způsoby jejich sdílení ale dává moc právě těmto alternativním hlasům, jazykům a obrazům.
Pokud vytvářím nějaký soubor, většinou pak hledám a umocňuji nějakou vlastní emoci či zkušenost v prostředí kolem sebe. Většina snímků je předem vysledovaná nebo částečně inscenovaná.
Jiří Thýn je vizuální umělec, u nějž můžeme říct, že jeho primárním vyjadřovacím prostředkem je fotografie. Médium podrobuje neustálému zkoumání a přehodnocování, často jak v konceptuální, tak v intuitivnější rovině.
Medzinárodný úspech je vo všeobecnosti považovaný za jednu z najvyšších dosiahnuteľných mét, a to tak v kariére umelca, ako aj v mnohých iných odboroch – vo vede, športe, biznise aj politike. A izolácia každej umeleckej scény je do značnej miery dôsledkom nedostatočných medzinárodných kontaktov v minulosti. Ako je však možné zaujať mienkotvorných kurátorov rozhodujúcich o akvizí ciách do najvýznamnejších svetových múzeí tak, aby sa aj umenie z periférie dostalo do ich pozornosti?
Cílem projektu Artlist: Talk  – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců.
Nejznámější je Benešův dlouhodobý cyklus fotografií z pražského metra, kde jsou námětem především architektonické detaily podzemky a kompozice světla, jeho průniky a „animace“ ve vyprázdněném prostoru.
Myšlenkový leitmotiv výstavy je tedy cosi nepřirozené, co vzniklo spíše z konfliktu, roztržením, jehož dozvukem je tudíž trauma. O jaký druh traumatu však jde? Jak je příznačné, Zdena Kolečková komunikuje takto vzniklou bolest jemně, alegoricky a několika vrstevnatě. Navádí diváka k takovému typu čtení, kdy jej podráždí (znejistí) a poté tak trochu uchlácholí, že to přece až zase tak zlé není, aby ve třetí vrstvě přitlačila na pilu podprahové beznaděje.
Jan Ságl (*1942) je fotograf. Podobně stručná charakteristika ovšem nic neříká o jeho způsobu provozování fotografického umění ani o dalších souvislostech, které z něj dělají jednu z nejzajímavějších postav české kultury posledního půlstoletí.
Jak žít v sousedství přibližující se frontové linie? Jednou z možných strategií může být snaha uchovat si tolik všednodennosti, kolik je jen možné.
The “documentary turn” has often been mentioned in debates surrounding the art of the last two decades. Is it possible to describe the ways in which this turn has influenced contemporary photography? How has our perception of documentary changed in the age of smartphones, social media, and youtube?
Tyto dvě výstavy spojuje určitá lokální specifičnost. Výstava Screenopolis se snaží reflektovat určitá lokální témata prostřednictvím současného umění a výstava Mariana Pally představuje lokálně situovaného umělce a jeho tvorbu. Zároveň mezi autory těchto dvou výstav je určitá spojnice i v tom, že obě dvě se hlásí ke konceptuálnímu uvažování.
Cílem projektu Artlist:Talk   – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
Slovo wee je skotským synonymem anglického little. Název A wee bit of Heritage představuje snahu o alespoň malé nahlédnutí do kulturního dědictví severo-skotského městečka Wick s téměř devíti tisíci obyvateli. Město bývalo strategickým bodem rybolovu a hlavním přístavem severu Skotska.
Situace se ale za poslední roky změnila, sledi jsou už desítky let vylovení, lov krabů nevynáší jako dřív, jaderná elektrárna je odstavena a jednou z mála věcí, které zde fungují a jsou atraktivní i pro turisty je distilérka, nukleární archiv a The Wick Heritage Museum.
Pro výstavu v táborské galerii Okraje se Veronika Čechmánková inspirovala šatníkem své babičky Heleny. Její vzpomínky z dětství na toto prostředí i na její profesi švadleny zpracovala v mnohovrstevnatou instalaci.
Jiří Thýn přistupuje k fotografickému médiu, objektům, site-specific instalacím a videoinstalacím intuitivně, podle vlastních slov se s fotografií snaží pracovat tak, jako by maloval. To mu umožňuje vyjádřit se autenticky a emotivně pomocí gesta. Autor rovněž kreslí digitálně počítačovým kurzorem, přičemž se nesnaží o důslednou dokonalost. Nyní hledá způsob, jak pracovat s fotografií zcela bezprostředně, v digitálním procesu směřuje k principu náhody. Výstava Mlčení, torzo, přítomnost vybízí k tichému zastavení, k uvažování o vnímání času nejen ve fotografii, ale i v historii dějin sochařství, k zamyšlení nad „torzy“, které, ač evokují tíhu, odkazují k základním tvarům a principům naší existence.
Výstava se dotýká témat toxicity, vztahu člověka k sobě samému, přírodě, současnosti i budoucnosti. Zaměřuje se na dialog mezi intuicí a hlubokým vnitřním prožitkem, obklopený existenciálními úvahami a poetickým vnímáním života.
Konceptuální umělec, performer a literát Milan Kozelka (1948‒2014) zanechal nesmazatelnou stopu v českém umění především osmdesátých a devadesátých let. Od šedesátých let se věnoval poezii a jeho básně jsou dnes řazeny do kontextu českých ohlasů americké beatnické literatury. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let obrátil pozornost k akčnímu umění.
Čtyři slova na úvod. Jazykolam nebo skromné zaklínadlo? První epizoda pátého kurátorského cyklu v Galerii Kurzor jako prostor pro setkání tří umělkyň. Napočítat do pěti, otevřít a zavřít dlaň. Co jsme pochopili, co nám uniká? Jedno je jisté. Nejsme ve své kůži.
Nejen, že jsme s těly (sloupy, figurami, černými tvory) konfrontování jako s vnějškem, který se nabízí naší smyslové zkušenosti. Jak u Kryštofa, tak u Anetty a Aleksandry je zároveň v jejich objektech přítomný nárok na to, abychom se s „jejich“ těly seznámili zevnitř. To je už trochu komplikovanější představa a je to zároveň moment, v němž se jejich práce snad nejlépe potkávají a zároveň docela zásadně rozchází.
Jakým způsobem podmínila fotografie, se svou schopností zpřítomnit umělecké dílo, chápání dějin umění a vizuální kultury a potažmo výuku a výzkum v oboru? Jak vynález fotografie proměnil naše vnímání uměleckých děl? Jaké jsou historické, teoretické, estetické, pedagogické a politické důsledky subjektivity fotografa? A v čem tedy s ohledem na tyto otázky spočívá Sudkova jedinečnost?
K fotografování Romů se Pavel Nádvorník dostal v roce 1986 v rámci snahy o přijetí na fotografické studium na pražské FAMU. „Cikáni“ na Nádvorníkových fotografiích jsou čtvrtstoletí po jejich fotografické romantizaci zcela jiní, jsou tragickou součástí popkultury pozdního socialismu, plné lákavých plakátů a pašovaného videa.
Z dosavadních uměleckých prací Kateřiny Komm zřetelně vystupuje záměr vrstvit, skládat a průběžně přetvářet nesčetné množství obrazových i textových objektů a záznamů událostí, inspirativních prožitků či vjemů z různých míst, časů a prostorů. Autorčiny reflexe živě rezonujících momentů otevírají prostor dalším, asociativním představám, jež tvoří bohatě rozvětvené linie významů vznikajících soch, objektů, kreseb a instalací. Některé z prací byly vytvořeny na základě inspirace konkrétním předmětem, uměleckým dílem nebo architekturou, některé mohou být přímým otiskem nalezeného objektu, podnětem může být i magický zážitek symbolického charakteru.
Každá výstava vždy dílčím způsobem ukazuje ztrátu komunikace mezi autory a artefakty, potažmo mezi díly a diváky. Vedlejším efektem pokusů o domluvu je absence, absence ve smyslu prázdna, prázdna pro něco, v intenci středoevropských řečí do prázdna, prázdna jako přístřešku v nečasu, prázdna jako vše pohlcující nicoty i prázdna jako možnosti ostrova pokladů.
V obecnější rovině Kopasz nezkoumá pouze sám sebe, ale představuje se (prezentuje) jako svého druhu „případová studie“, skrze níž lze znovu a znovu zkoušet skicovat reliéf našeho středoevropského spolubytí, v němž je více jak tisíc let trvající překrývání rozrušeno nepřehlednou sítí prasklin a zlomů.
Cílem výstavy je obsáhnout moderní realistické projevy uvedeného časového období se zohledněním etnických menšin a solitérních autorů v hranicích někdejšího Československa a zároveň nabídnout alternativní pohled na dosud zažité vnímání modernity ve výtvarné kultuře sledovaného období.
Lidé této verze budoucnosti nejsou nazíráni jako specifické a samostatně se rozhodující osobnosti, ale naopak jako jednotky deterministicky podřízené přísné kategorizaci. To s sebou nevyhnutelně nese oslabení mezilidských vztahů, jež ukazuje, že krutým důsledkem racionalizace společnosti je nemožnost lidského štěstí.
Výstava Heroin Crystal se místem konání symbolicky „vrací na místo činu“, tj. do Domu U Kamenného zvonu, na první ročník Bienále mladých, který jakoby odstartoval období přibližně deseti následujících let intenzivní interakce mezi GHMP a umělci generace devadesátých let.
Debata se zaměří na osvětlení metod, jež při terénním výzkumu a zkoumání přeživších, svědků a obětí násilí (války, komunitní, domácí, sexuální násilí) používá etnografie. Účastníci debaty je srovnají s diskutovaným filmem Renza Martense “Enjoy the Poverty”. Martens navrhuje místním fotografům v násilím zmítané Demokratické Republice Kongo využít jako hlavní zdroj národního bohatství země lidskou chudobu. Ve filmu je autor učí, jak se mají zmocnit obrazů vlastní chudoby.
Výstava Květek je vším, čím květina může být – znamením růstu i předzvěstí úpadku, opulentní férií i usebraným gestem, kulturním významem i nevkusnou poznámkou, sebevědomou ženou i pýřícím se mužem, nespoutanou radostí i sklonem ke smutku.
Postmrtná fotografie – mrtvá tradice zobrazování zemřelých těsně před pohřbením po sobě zanechala tisíce nepochopitelných, temných a velmi intimních obrazů, které lze snadno objevit v rodinných archivech, na bleších trzích a v hromadách odpadu. V rámci současné práce na souboru esejů Flak představí polskou postmrtnou fotografii a literární přístup k fenoménu nalezených fotografií.