Klid a pohyb jsou stavy relativní. Mají vlastní význam. Nesrozumitelný, neviditelný pro diváka, a tím více se pokoušíme vztahovat k mystickému výkladu Jaromírova díla. I když je první okamžik lákavý a chceme jej následovat, rozvíjet úvahy o duchovní naléhavosti, pozdržme se a věnujme pozornost neobyčejné uspořádanosti, která nás nemá poučit, ani nám vnutit pocit řádu.
Jaromír páchá na svých obrazech nenapravitelné škody. Poznává své území a s důkladnou znalostí konkrétní materie rozhoduje o jejím dalším bytí. Zůstává tentokrát v sepětí mezi zmíněnými veličinami. Mezi klidem a pohybem.
Z tohoto pohledu je vše fyzické svobodné. Otázkou, kterou však nevyhnutelně řešíme a která se vkrádá při pohledu na zafixované, stehy zachycené a někdy i zajizvené části obrazu, je, po jaký čas při pohledu na ukotvené a jehlou probodnuté plátno pozdržíme myšlenku na poranění a kolik soustředění věnuje naše automatická mysl opouštění zarytých cest. Neboť naše myšlení plyne, nečeká na svolení, čerpá ze sebezkušenosti.
Novotný tuto skutečnost pouze zaznamenává, ale nenechává se jí znepokojovat. Mírné dráždění nechává důkladně rozložit v čekání. Pokračuje na základě získaného uvědomění a vše probíhá s přesností, při soustředěné práci, nikoliv však jako úsilí s očekávaným výsledkem, spíše jako osvojení si vlastní tělesné a duchovní trajektorie. Dovoluje si být v sebeurčujícím omezeném prostoru. Tím se stává neoddělitelný od myšlení o současném umění. Jeho patření se neustavuje přijetím. Možná že jsou věci nezvratné a plynoucí, ale stále můžeme po určitý čas konkrétními ději pozastavit závislost časových forem. Naše závislost na hmotě, od které se odvracíme, stejně jako se k ní přimykáme, se nás snaží v případě obrazů Jaromíra Novotného vnést přes sebe samu k myšlení přesného. Přivést k pomalému čtení náchylnému k výkonu. Epická dramata musíte nechat utichnout, aby naše cyklická mysl mohla přijít ke stejnému ohromení z obrazu.
Jak málo žlutá může být ještě přijatelná? Kdy je modrá nit vnímána jako objekt a jaká je vzdálenost, kdy si nejsme jisti, zda se díváme skrz našepsovaný transparentní polyester do útrob obrazu? Procesy entropických změn na jedné straně, a oproti této neodvratnosti můžeme zažívat látku zpracovávanou a ovládanou tak, aby nám ukazovala pouze samu sebe. Strnulým zachycením nás vede k vnímání pohybu jako času. K řádu zosobněných změn vykonaných vzájemným vlivem našeho nejbližšího okolí. Vše, co se do určité doby neprojevilo jakoukoli významností, je v obraze tím, co se dostává do blízkosti největšího důrazu. Zevní moc obyčejného je zde vyjmuta a osazena do obrazu. Sled změn nám ukazuje, kde je minulost. Chceme být a jsme přitahováni k Jaromírovým obrazům právě pro neočekávaný rozpor věcí, rozpor, který přináší možnost vrátit se k výchozím úvahám o stereotypu a čase. Vybízí nás k přehodnocení rychlých soudů. Vědomou rozvahou a čekáním vykoná mnoho viditelné práce.
Je obecný předpoklad, že ve výstavě je možné větší řízení úvah, ale i samotné rozhodnutí mapovat je více hýřením myšlenek než úspornou střídmostí. Nic tentokrát není jednoduché, protože zvyklost očekávaných událostí bude potřeba opustit.
Sráč Sam
