Tamagoči

Uvádíme animované video filmaře a absolventa AVU Tomáše Mašína (*1965) z devadesátých let 20. století.

Autor:Tomáš Mašín
 Digitalizace z VHS:Sláva Sobotovičová, VVP AVU
Děkujeme Tomáši Mašínovi za poskytnutí videa videoarchivu VVP AVU.
 Kurátorky rubriky:Zuzana Krišková, Terezie Nekvindová, Sláva Sobotovičová

Tomáš Mašín studoval na AVU v letech 1986 až 1992. Do těchto let spadá nejen společenský zvrat v bývalém Československu, institucionální proměna Akademie, ale i doslova revoluce v existenci, vnímání a dostupnosti uměleckých technologií. Mašín prodělal cestu od klasických tvůrčích postupů až po produkci děl v nově založené Škole nových médií na AVU. Po absolutoriu pracoval jako architekt filmů Víta Olmera, poté založil vlastní filmovou produkci. Dnes je známý jako filmař s širokým pracovním rozptylem od reklamy, videoklipů až po hranou tvorbu.
Důkazem jeho zájmu o nové formy umělecké tvorby je i jeho dvouminutové video Tamagotchi. Rok ani okolnosti jeho vzniku nejsou zcela jasné. Někteří pamětníci si jej pamatují v souvislosti s klauzurou na AVU, tj. kamsi před rok 1992. Pravděpodobnější datum vzniku je však o několik let pozdější. Hračka tamagotchi, jejíž princip video tematizuje, byla na trh uvedena v roce 1996. Stejně tak číslo mobilního telefonu, jež se ve videu objevuje, je napsáno ve formátu, který se používá až od roku 1996.
Struktura videa Tamagotchi je založena na střídání jednoduchých animací a textů. Animace připomínají první videohry nebo jednoduché počítačové hry. Pro texty je použit font Chicago, spjatý s počítači Apple, kde byl v letech 1984 až 1997 používán pro interface operačního systému. Oproti hlavnímu proudu české videotvorby poloviny 90. let, jež je většinou postaven na performativních prvcích nebo výtvarném ozvláštnění videoobrazu, je Mašínův přístup radikálně odlišný nejen esteticky, ale i koncepčně. Zatímco zmíněný hlavní proud počítá s divákem jako s pasivním pozorovatelem obrazového záznamu, ve formálně střídmém díle Tamagotchi Mašín navozuje jakousi falešnou interaktivitu, buduje vypjatý vztah mezi dílem a jeho pozorovatelem. Pejsek ve videu přímo oslovuje diváka a dožaduje se jídla, škemrá a emocionálně jej vydírá. Nečinnost publika – které ostatně nemá jinou možnost – vede ke smrti roztomilého zvířátka. Pozorovatel je tak postaven do pozice účastníka příběhu. Jednoduchý, nevratně lineární příběh je vystavěn na textovém scénáři nebo spíše kauzálním schématu, které přes svou faktickou neinteraktivitu evokuje strukturu počítačové hry nebo hračky typu tamagotchi. Zpětnou vazbu mezi divákem a dílem posiluje i zmíněné zveřejněné telefonní číslo, navozující možnost přímé komunikace se světem dvouminutového příběhu o životě a smrti. Komu asi patřilo?

Tomáš Pospiszyl