technologie 141 výsledků

technologie

Jedna část výstavy kriticky zkoumá solár-punkové vize a představy o budoucnosti, které spojují ekologický život s nejmodernějšími technologiemi, vědou a "pokrokem", stejně jako s různými strategiemi přežití v dystopickém, až posthumánním světě. Druhá část zkoumá různé strategie nerůstu, zpomalení nebo udržitelného života v souladu s přírodou.
Výstava Biased Play reinterpretuje deskovou hru Neobvyklí podezřelí a pokouší se dát návštěvnictvu vhled do černé skříňky skrze herní zkušenost, která vyžaduje empatické naladění vůči nelidskému aktérovi. Možná tam v hlubině ale objevíme jen něco o nás.
Názov vychádza z predstáv/idey o akomsi novom zriadení sveta, ktoré nastalo po súčasnej globálnej kríze. Tá sa v príbehu Pieskov mikrosveta stala počiatkom nových mikrosvetov a mikropríbehov, štartujúc ich svojbytnú existenciu. Dej nás ale napokon vedie až za horizont dejín nového zriadenia s úvahou, čo nastalo po zlyhaní deglobalizovanej formy spolužitia.
V „Příště, lásko, budu #neprůstřelný“ se setkává živé tělo se svými technologicko-mediálními podobami, jejichž autorkou je Web 2.0 umělkyně Jennifer Chan. Doprovodnou esej „Vír“ napsala londýnská kunsthistorička Cadence Kinsey.
Díla prezentovaná na výstavě chápou pustinu nikoli jako stav prázdnoty, ale jako dynamický proces. Neusilují o jednoznačné pojmenování, ale spíše o naslouchání tomu, co přetrvává po ztrátě smyslu – ať už ve vysychajících vztazích, drolících se strukturách nebo ve zploštělém jazyce současných médií.
Klíčový význam akcelerujícího rozvoje umělé inteligence a jiných digitálních systémů spočívá v tom, že nám dovolují nově rozpoznat pluralitu dalších forem mimo-lidské inteligence, kterými jsme byli “tajně” obklopeni celou dobu. Potřebovali jsme vynalézt myslící stroje, abychom si všimli, že všechno kolem nás myslí.
Co sdílíme, co je soukromé a jaké jsou možnosti sebeprezentace v současné kultuře, založené na obrazovce? Magdalena přijímá konvence YouTube vlogu a její deníkové záznamy z doby dospívání se zde vynořují syrové a zdánlivě neupravené. Jsou skryty ve sbírce starých a dávno nepoužívaných mobilů - v písničkách, gifech, rozpixelovaných obrázcích a videích. Jsou vetkané do nedokončených příběhů, anekdot, hlášek a odrážejí se ve tvářích z dětství, kde zkušenosti s duševní nemocí rychle střídají popové hity.
David Přílučík uvádí diváka do situace generické TED Talk prezentace plné techno-optimistické rétoriky; nekonečného potenciálu a správných rozhodnutí. Peter Davis, kreativec, manager a byrokrat ze Sillicon Valey je však pouhou fikční postavou z již neexistující korporace Worldwide Motion Pictures Group, vytvořené Přílučíkem pro to, aby relativizoval utopické přísliby podobných společností.
Mezinárodní výstava Beyond the Sound představuje současný přístup ke specifické a živé umělecké oblasti zvukového umění. Na zvuk nahlíží nikoliv jako na samostatnou estetickou formu, ale jako na médium sloužící k průzkumu a vyjevování zrakem mnohdy nepoznatelných jevů.
S rostoucím nátlakem na měřitelný výkon, zmnožováním nejrůznějších statistik, žebříčků a datových analýz a neustálým hodnocením ostatních i sebe sama se vyrovnáváme všichni. Ještě znepokojivější je však rozšíření metrické logiky do sfér, které byly vůči ní dlouho považovány za relativně imunní – především do umělecké tvorby a humanitních věd. Jak může umělecká teorie a praxe tento systém tematizovat, natož mu vzdorovat?
V ateliéru BC architects & studies jsou přesvědčeni, že pokud má architektura mít pozitivní vliv na společnost, musí se soustředit nejen na návrh její infrastruktury, ale i na přetváření procesu vzniku infrastruktury. Musí experimentovat s rolí, kterou hraje každý člen komunity v procesu stavby. Přesná definice profesionálního architekta je už nedostačující.
Kolektiv Rotor funguje v Bruselu již od roku 2005. Ve své činnosti kombinují praktické, výzkumné a kurátorské přístupy při vytváření kritických postojů k používání a znovuužívání materiálních zdrojů ve stavebním průmyslu a architektuře. Architektura je pro ně především objektem recyklace. Přistupují k ní v opačné fázi jejího procesu, totiž v momentu, kdy je určena k transformaci či demolici.
Výstava nahlížela oděv jako vrstevnatý fenomén – každodenní potřebu, nositele identity i záznam společenských, ekologických a ekonomických proměn.
V galerii 35m2 jsou prezentovány dvě monumentální díla, dvě odlišná prostředí. Oba prostory vycházejí ze stejného materiálového kontextu, materiálového jazyka. Přesto každá z těchto realizací útočí na jiné smysly pomocí jiné techniky a materiálu.
Tyto nové prostorové konfigurace, stavby, instalace, které formují naši prostorovou orientaci, navigaci prostorem, přednostně útočí na naše základní smysly, na naši smyslovou paměť, na naši individuální/privátní paměť.
The “documentary turn” has often been mentioned in debates surrounding the art of the last two decades. Is it possible to describe the ways in which this turn has influenced contemporary photography? How has our perception of documentary changed in the age of smartphones, social media, and youtube?
Jaké jsou proveditelné strategie a etické přístupy proti totalitě platforem a korporátně vlastněných sociálních médií, které umožnují vznikání alternativních způsobů našeho společenského života?
Známe a opakovaně analyzujeme mnoho problémů s komerčními sociálními médii a digitální pracovní silou, ale málo pozornosti je věnováno snahám o vytváření alternativ, jako jsou komunitně provozovaná sociální média a další formy de-platformizace.
Dron dezertér, hlavní aktér A. W. O. L., výstavy autora Mikuláše Zimuly v Postpost gallery, představuje alegorii ambivalence ke slepé poslušnosti rozkazům a individuální odpovědnosti k hodnocení válečných zločinů.
Mini-sympozium „Bauhaus a funkcionalismus“ zkoumá recepci a interpretaci vzniku a rozkvětu funkcionalismu v Československu v meziválečném období, kontakty s Bauhausem v Německu. Osoba předního teoretika modernistické avantgardy Karla Teigeho a jeho pedagogického působení na Bauhausu je exemplárním příkladem networku a vzájemných kontaktů.
Video Future Lovers je výsledkem úzké spolupráce se zahradními architekty kdy jejich práce, kterou vytvořili na základě požadavků, potřeb a tužeb svých zákazníků se prolíná se systematicky redukovanými rešeršemi současných společensko-politických manifestů.
Výstava mystologie strojů Jiřího Kaňáka v galerii Jelení ukazuje, že technologie jsou pradávnou a integrální součástí naší kulturní imaginace.
Sympozium představuje místně jedinečnou textilní techniku Art Protis. Produkce tapiserií touto technikou vznikla v 60. letech minulého století a po své „zlaté éře“ zažila již několik propadů jak kvalitativních, tak ideologických. Původně je Art Protis spjatý s ovčí vlnou, která je v současnosti diskutovaným materiálem, nese s sebou ale i témata textilního a vlnařského průmyslu, lokálního chovu vlnařských plemen ovcí a řemeslného či uměleckého zpracování.
Profil Andrey Průchové Hrůzové nabízí alespoň částečný vhled do šíře jejího profesního působení, ve kterém se zabývá především vztahem vizuality, rasy, kultury a paměti. 
Zach Blas, americký umělec, spisovatel a filmař se ve své tvorbě zabývá tématy jako je politika, současné technologie, či queer teorie. V rámci své umělecké produkce se pohybuje od teoretického bádání přes konceptualismus a performance až po sci-fi. Dlouhodobě se zaobírá internetem a informačními technologiemi a tím, jak jsou tyto prostředky používány ke sledování či řízení jednotlivců a společnosti.
Sex, nemoc a videopáska“ je pocta videu jako médiu, které umožnilo ženám poprvé tvořit a prolamovat pravidla sebezobrazení, místo toho, aby jen reprodukovaly obrazy, které jim byly předávány. Podobně jako se Vanalyne Greenová zapojila do práce s videem, umělkyně a autorky, které přispěly k tomuto projektu, dekonstruují a nanovo budují svou uměleckou praxi tak, aby odpověděly na výzvy a možnosti dnešní technologicky mediované společnosti.
Josef Holý se věnuje tématům informační války, dezinformací a vlivu algoritmů technologických gigantů na náš život. Jak jsou a byla tato témata reflektována mezi umělci a umělkyněmi, kteří pracují s pohyblivým obrazem? Zobrazování umělé inteligence nebo umělého člověka má v historii vizuálního umění poměrně pevné místo a pojí se s mnoha etickými otázkami, které nás dnes reálně dostihly.
Další část NOZ přibližuje, proč si někteří lidé zakládají vlastní muzea a v čem vidí jejich roli. Jak vypadají plány na fungování soukromého muzea a jak se toto muzeum liší od těch, která jsou financována z veřejných zdrojů? V čem je tento koncept instituce osvobozující a v čem může být naopak omezující?
Architektka a investigativní novinářka Alison Killing v přednášce představuje metodiku a výsledky výzkumu – mapování detenčních táborů pro Ujgury a další muslimské menšiny v Číně, za které byl její tým v roce 2021 oceněn Pulitzerovou cenou. Projekt odkryl detaily o masovém zadržování těchto skupin v tzv. „převýchovných“ táborech, které čínská vláda oficiálně popírá nebo bagatelizuje.
Vojtěchovský dlouhodobě polemizuje s tím, kam nás a naši planetu mohou dovést vynálezy (dosaďme si cokoliv: stroje, technologie, vědu, západní tradici poznání…), které používáme bez hlubšího přemýšlení o důsledcích, jež způsobují. Sdílí potřebu neustálé revize prostředků, které používáme k poznávání světa, přemýšlí o našich schopnostech koordinovat mezioborovou výchovu a o hlavních úkolech současného umění.
Pohled na strojově otáčené stránky učebnice a standardizované vědecké postupy restaurování mohou vyvolávat obavy a současně naději. Zkušenost Západní modernity, ať již ta optimistická, nebo katastrofická, je důležitým dědictvím, o které bychom měli pečovat. Víme už dobře jakého násilí na všem cizím, živém i neživém, se byli schopni moderní Západní lidé dopouštět, nebo se ho alespoň účastnit. Ale neměli bychom zapomínat na to, jak moderní instituce jako stát, škola, věda či muzeum vytvořily infrastrukturu pro náš lepší život.
Struktura videa Tamagotchi je založena na střídání jednoduchých animací a textů. Animace připomínají první videohry nebo jednoduché počítačové hry. Pro texty je použit font Chicago, spjatý s počítači Apple, kde byl v letech 1984 až 1997 používán pro interface operačního systému. Oproti hlavnímu proudu české videotvorby poloviny 90. let, jež je většinou postaven na performativních prvcích nebo výtvarném ozvláštnění videoobrazu, je Mašínův přístup radikálně odlišný nejen esteticky, ale i koncepčně.
Výstavní projekt předkládá v jakémsi kryptickém zaklínadle vztahové pole mezi lidskými a umělými bytostmi. V dnešní dynamické době se tyto fenomény dají pojmout jen částečně. Proměny sociální, technologické i ekonomické, kterými svět prochází, jsou skutečnou výzvou a zároveň potenciální hrozbou.
At a moment of digital ubiquity, it may be easier to treat the data from digital platforms as primary in contemporary innovation and to believe that, if coated with sensors in an internet of things, the stiff, dumb world will suddenly become responsive and “smart.” But the heavy lumpy components of space are themselves information systems that don’t really need digital devices to make them dance.
Existuje v jejich provozu vize a případně koncepční plán, který by reflektoval proměňující se technologické podmínky současného umění? A jaké formy institucionální péče o pohyblivý obraz by tyto instituce vůbec měly nabízet? Jde o podporu při produkci, vystavování, uchovávání? Jak vypadají smluvní vztahy mezi nimi, autory a autorkami?
Díla Lukáše Prokopa se vymykají jednoduchým kategorizacím, neboť je jim vlastní oscilace mezi různými médii: subtilně spojuje práci s videem, grafikou, objektem, fotografií, textilem, psaním nebo digitálním tiskem. Aktivním zapojením technologických kreativních procesů do tvorby Prokop taktéž záměrně problematizuje i svou autorskou roli jako výhradního producenta uměleckého obsahu/díla.
Conceptualized by Zbyněk Baladrán, Vít Bohal, Dustin Breitling and Václav Janoščík, the conference brings together theorists, artists and organizers who collaborate and elaborate on their visions in order to discover junctures of overlap for thinking about the emancipatory potentials of the future.
Navzdory obecnému přesvědčení jsme jen zřídkakdy odměněni za to, že jsme sami sebou. Ve skutečnosti je civilizace z velké části výsledkem naší schopnosti autocenzury a potlačování našich spontánních pudů a přirozených impulzů. Beseda s Reném Levínským a Matějem Cibíkem proběhla v rámci oslav 125. výročí narození Františka Suchého, zahradního architekta a ředitele strašnického krematoria.
Teprve porozuměním a upevňováním našich vzájemných vazeb a vztahů s okolím můžeme dosáhnout určité změny ve společnosti, která bude mít v důsledku vliv na zlepšení afektivních mikropolitik. Osobní je politické.
Video Milenina píseň pracuje s teoretickým pozadím současného feministického myšlení, konkrétně s odkazem kyberfeminismu, který formulovala počátkem devadesátých let ve své práci britská feministka a teoretička kyberkultury Sadie Plant. Kyberfeminismus přiznává moderním technologiím emancipační sílu, ale jen potud, dokud k ní budou mít přístup všichni lidé bez ohledu na jejich třídní postavení, náboženské přesvědčení, kulturní identifikaci, sexuální orientaci či gender.
Výstava se zabývá kontemplativními díly, která existují sama o sobě jako postupně se rozvíjející otázky, jako jakési sondy plynule přecházející od každodenního až k nevšednímu využívání technických prostředků, jako virtuální haptické cesty vybízející k hlubšímu ponoření, zamyšlení a přehodnocení.
Jussi Parikka je spisovatel a teoretik médií, který vyučuje technologickou kulturu a estetiku na Winchesterské škole umění (University of Southampton). Pohybuje se zejména na poli současné kulturní teorie, filozofie, současného umění, kyberkultury a digitální kultury. Zásadní je jeho přínos v oblasti materiality médií, které analyzuje z pohledu filozofie nového materialismu. Věnuje se tak vztahu mezi přírodou a technologiemi za použití pojmu medianatures, jež je zjevným odkazem na nature cultures Donny Haraway.
Výstava si zahrává s představou meziplanetárního eskapismu – mentální hrou na únik do jiných světů. Čím se ale taková vesmírná cesta stává pro své pasažéry? Záchranou, nebo vězením, v němž už nezbývá nic jiného, ​​​​​​​​​​​​​​​​​​než vzpomínky? Střípky, které si lidský mozek sestavuje do nových abstraktních konceptů?
Pracovní rozpravy o hledání imaginace digitality s ústředním tématem: vypnutí počítače jako okamžik podvolení se.
Palo Fabuš a Luboš Svoboda se ve svých rozhovorech věnují úvahám o digitalitě, tomu, jak se o ní dá mluvit z perspektivy filozofie a poezie. Společný zájem na rozplétání současného myšlení, představivosti či řeči ovlivněné technologiemi krystalizuje v ostrém řezu vypínání počítače jako východisku pro definování osmózy prázdné statiky pokoje a počítačem roztočených tužeb.