Moderní člověk je architektem své vlastní dekadence. (Raffaele Simone: Il Mostro Mite)
Uprostřed pustiny, ve chvíli, kdy se svět rozpadá v prach, stojí sídlo. Honosná architektura zosobňující moc, řád a kontinuitu se proměňuje v pomníkový prostor, jehož minulost se propadá do zapomnění.
Majitel sídla – symbol nadřazené racionality a falešné jistoty – si neuvědomuje, že svět, do něhož patřil, přestává existovat. Udržuje rituály, trvá na pravidlech, ale zrcadla na stěnách kolem něj jsou už slepá, zdi vlhnou a tapisérie se mění v mapy ztracených světů. Sídlo slouží jako metafora civilizačního sebeklamu; stejně jako přežívá kolaps svého okolí, přežívají i společenské instituce a diskurzy, ale už jen jako forma bez podstaty, setrvačnost beze smyslu. Trvání přestává být oporou. Fasáda majestátu se mění ve scénu úpadku.
„Tento svět, jak ho vidíme, právě mizí.“ Paulem Viriliem parafrázovaný výrok Pavla z Tarsu, převzatý do názvu výstavy, pro nás pozoruhodně shrnul stav věčného střetu mezi zrodem a zánikem. Vše, co je dáno zraku v okamžiku pohledu, se stává pouhým lhaním bezprostřednosti, nevčasnou prohlídkou konvoje objektivních prvků. Stav, při němž nám skutečnost již ve chvíli jejího uchopení mizí mezi prsty, je zkrátka nezvratnou – byť poněkud paradoxní – premisou zažívání každodennosti a jediným způsobem, jak jej narušit, by bylo zastavit čas. Jak ale Virilio znovu napovídá, abychom dosáhli úplného zastavení běhu času, museli bychom najít něco ještě pošetilejšího – naprosto se vzdát veškeré akce. Totálně vyprázdnit naše jednání. Není nic nesmírnějšího než prázdná věc, tvrdil Francis Bacon. V nadsázce lze zároveň dodat, že nic není znepokojivější.
Dnes je to tedy především spotřeba – a v užším slova smyslu technologie –, které vedou k popření rostoucí nicoty v každém z nás. A protože hypermoderní svět se už nemůže vytrhnout vědě, vnucuje se znovu otázka, kterou již během první světové války vznesl Oswald Spengler v knize Zánik západu. Nevyčerpala už naše kultura opravdu všechny možnosti své tvořivosti a nedovršila vytváření svého tvaru, takže je schopna samu sebe udržovat již jen ve statutu quo, kdy je kvalita nahrazována kvantitou a tvořivost organizací a technikou?
Výstava se na tuto prázdnotu pokouší reagovat nikoli cynismem, nýbrž snahou porozumět tichu, které zůstává po „pádu“ systému. Kolektuje střepy, sleduje mezery mezi znaky, podvrací symboly a narušuje kontinuitu. Pracuje se zpomalováním, strachem z pomíjivosti věcí i se sentimentem. Exponuje únik, ztrátu soudnosti i schopnost žít uprostřed konce – jako by se stále ještě mohlo na něčem trvat.
Tomáš Knoflíček a Kateřina Štroblová
