Všechny výstavní projekty, které András Cséfalvay pečlivě komponuje, se tváří jako filmové montáže, kde vystupují herci, hraje hudba a zaznívají promluvy. Přesto by byla čistá mystifikace, kdybychom jej označili za videoartistu. Audiovizuální inovace a kultivace senzuality jsou tomuto autorovi naprosto lhostejné. András si počíná spíše jako spisovatel a dramatik, jehož práce je nutno obyčejně přečíst. Zároveň tento autor nevidí prakticky žádný rozdíl mezi teoretickým výzkumem a uměleckou tvorbou, což dokazují nejen jeho dosavadní videoeseje, ale především jeho filozofický text Voldemort, který letos vyšel jako kniha ve třech výtiscích. V této eseji se lze dočíst, že je vhodné použít na simulaci jistého problému konkrétní příběhy. Z důvodu nezbytné redukce se analogie jeví jako méně vhodná – spíše než s celkovou simulací lze počítat s testováním pravdivosti na částech.
V příbězích, které všichni alespoň zprostředkovaně znají a které by měly skrývat pravdu, proto András jako vypravěč nachází stále hlubší zalíbení, opatřuje legendy důležitými dodatky, romanticky zcizujícím dekorem a vytváří pro ně makety s nostalgickou perspektivou. Nemůže si nikdy dovolit jít proti samotnému mýtu, jež je pokaždé myšlen se vší vážností, lyrikou a patosem. Naopak v tomto ideálním světě zůstává jako hrdina samotný a nikdy nikam nezmizí. Je si vědom svých výjimečných schopností i lidských nedostatků a hlavně faktu, že zbytňuje trochu komickou modernistickou představu o umělci jako spravedlivém a rozumném zachránci lidstva. Zároveň tato postava nesplňuje univerzální požadavky, které by měl hrdina splňovat. András vědomě využívá sebe jako typ plachého, odhodlaného, ale stydlivého, ke všemu krátkozrakého člověka. Tento hrdina není moc čitelný, spíše nepředvídatelný. Odmítá hrát roli hybatele zvratů v ději, ale celou situaci pouze dokonale z odstupu režíruje nebo rekonstruuje. Nikdy proto nebude jedním z nás.
Michal Pěchouček
