Výstava představuje deset osobností z řad studentů vysokých uměleckých škol – Bratislava, Ústí nad Labem, Plzeň. Všichni studují v multimediálních ateliérech a zatím nemají vyhraněný rukopis ani médium, kterým by se delší dobu vyjadřovali nebo se s ním stylotvorně zasnoubili. Například s videokamerou provádějí mnoho podmíněných, cílených i bezúčelných pokusů, díky čemuž vzniká mnoho automatických a postprodukčně nenáročných obrazů, které inspirovaly téma této výstavy. Instalace prezentuje výběr krátkých videí, která spojuje motiv lidské postavy, tváře a jejího spontánního, důvěrného zobrazení. Pro všechna videa je charakteristická nekomplikovaná sdělnost a zároveň určitá absence formy, protože použité médium videa tu má spíše jen pomocnou funkci. Kamera jen volně zaznamenává osobní performance nebo rozhovor s jinou osobou podobně jako fotoaparát zachycuje svůj objekt. Pohyblivé obrazy tu mají minimálně pohyblivý rámec a nemají strukturu sekvence, ale spíše kondenzace natočeného záběru (řazení kratších záběrů za sebou), anebo jsou zcela beze střihu. Obrazy nelze přesně žánrově vymezit. Pohybují se někde mezi amatérskou fotografickou momentkou, dokumentem, reprodukcí, portrétem nebo autoportrétem. Jelikož se tu principy filmové montáže obchází jakoby ve prospěch statického obrazu, je důležitým centrálním doplňkem této výstavy kinetický objekt Lukáše Kellnera. Houpačka je nostalgickým náčiním a účinným zařízením zesilujícím naše vnímání. Pokud na ní sedíme a pohybujeme se prostorem sem a tam, dokáže nám navodit umělý stav podobný halucinaci nebo sledování skutečného filmu.
