Všechny kameny jsou na svých místech

 

Třetí Téma Artyčoku je věnované budování citlivosti vůči lidskému i nelidskému. V podcastu se kromě umění a aktivismu zaměřuje Ondřej Trhoň na teorii a videohry. Jak vypadá současná kritická, post antropocentrická teorie a proč se jí v Česku moc nedaří? A jak s tím vším - houbami, klimatickou krizí a mimolidskými entitami souvisí videohry?

Magdaléna Michlová je socioložka a teoretička kultury. Kromě výzkumu a výuky se neoficiálně věnuje také akademickému aktivismu. Občasně přispívá do českých a slovenských kulturních magazínů (A2, Kapitál, Artalk) a překládá texty z angličtiny.

Andrea Hubert je herní vývojář s výzkumník v oblasti videoher a jejich environmentálního dopadu a potenciálu. Pracuje ve studiu Amanita Design, vytváří vlastní umělecké videohry, spolupořádá festival Final_final a podílí se na mezinárodním výzkumném projektu Greening Games, který si klade za cíl vytvořit open source materiály pro výuku témat v prúsečíku her a klimatické krize.

Diana Lelonek je absolventka katedry fotografie na Fakultě multimediálních komunikací a PhD of Interdisciplinary PhD Studies na Univerzitě umění v Poznani (PL). V současné době působí na Akademii výtvarných umění ve Varšavě. Diana Lelonek zkoumá vztahy mezi lidmi a jinými druhy. Její projekty jsou kritickými reakcemi na procesy nadprodukce, neomezeného růstu a našeho přístupu k životnímu prostředí. Využívá fotografii, živou hmotu a nalezené předměty k vytváření interdisciplinární práce, často na rozhraní umění a vědy.

počasí

málokdy vznikne

prostor kdy se počasí

otevře nevím jestli je

ráno nebo večer

říkáš a pozoruješ

les říkáš že se

přibližuje vrzání

řídkých prken nůž

do kterého otírám

šťávu z třešní

žebřík za mělkým

oknem představ si

počasí jako něco

co se dá nahmatat

málokdy vznikne

počasí kdy se les

vrací v konečcích

prstů cítíme jeho hluboký tep

březen

miliardáři odešli do podzemních

krytů my řešíme další heatwave

válka nám protéká mezi prsty

na tyhle věci je dobrá

muchomůrka červená říkáš je

nov stoly a křesla v rákosí sochy

s uraženými hlavami zajímají mě

situace návratu destabilizace

pokrývky obličeje

rozevřená krajina

ve tvaru křídel

střepy bývalé dálnice

člověk s loutnou na zádech bere do

ruky hořící knihu nemáme

plán o to nikdy nešlo otřel jsem

se ramenem o sloup billboardu a

cítím že někde za mnou se zvedá úsvit

nevím co je čas a co prostor

plochy pauzovacího papíru kolem

ohniště stojí čtyři koně situace

návratu nakrájený

bergamot už jsme se dál nemohli

oddělovat od života

nemáme plán o to nikdy nešlo

sedíš u stolu a

přerovnáváš popel je nov

máme v sobě věci do kterých

se nedá proniknout

držíme terén situace návratu

vnitřek a vnějšek

kůra

v lahvi s uříznutým

hrdlem se maceruje vrbová

kůra všechny kameny

jsou na svých místech

držím v ruce hůl s liščí

lebkou obestřenou listím

a jdu proti směru spirály

je důležité umět vytvořit

situaci ve které víš co děláš

vždycky mě provázejí liščí

oči namalované na vrbách

spektrum

obrazec v prostoru se oživuje

chůzí vzpomněl jsem si na

houby které roní průsvitné mléko

a jedí se kvůli jemně svíravému

pocitu v ústech snažím se tady

pohybovat tak abych nic

nenarušil měkké údery do bubnů

udržují věci v jedné rovině zkouším

měřit čas v nových jednotkách

převracet jeho strukturu někde

už jsem o tom slyšel připadám si jako

kdybych byl zase na ostrově

vítr rozeznívá zvonkohry vzpomněl

jsem si na neznámé bankovky a

mince vyrovnané před soškou

satyra snažím se udržovat si co

nejširší zorné pole ale to že mi vždycky

něco unikne je nutnou součástí

metody obrazec nemůže být

nepropustný vnitřní spektrum mizí

ve vnějším nakláním se podél větví

období sucha

je pro mě těžké

nenechat se touhle válkou

definovat chrání mě

sůl vrbová kůra nástěnné

malby v opuštěných

kancelářských

halách textové rozhraní tady

stojím a

nemůžu jinak

stačí málo

a začneš dělat kariéru budeš přesně

vědět co máš říkat jak

se pohybovat

nějaký chaos

jsem v sobě ještě

udržel vracím se

k plošině chytrými

hodinkami

otvírám vchod

do zadního traktu

pouzdro na kytaru

opřené o topení

znamená čekám na střeše

vylomené okno znamená návrat

tmavá rtěnka

přichází další

období sucha

nějaký chaos jsem v sobě

ještě udržel

lezu po ohořelých

římsách mám

všechno pode mnou koridor

světla žena kterou

jsem už někde

viděl se zastavuje

aby si utáhla přezku

lehkého sandálu

Jan Škrob vydal básnické knihy Pod dlažbou (EMAN, 2016), Reál (Malvern, 2018) a Země slunce (Viriditas, 2021). V letech 2015 a 2019 byl zařazen do ročenky Nejlepší české básně. Za svůj debut byl v roce 2017 nominován na cenu DILIA Litera pro objev roku, v roce 2018 se stal spolu s Bastianem Schneiderem držitelem Drážďanské ceny lyriky. V roce 2019 byl za svoji druhou knihu nominován na Cenu Jiřího Ortena. Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, polštiny, nizozemštiny, litevštiny, řečtiny a slovinštiny. Výběr přeložených textů ze sbírky Reál vydalo v roce 2020 německé nakladatelství hochroth Leipzig pod názvem off topic. Živí se jako překladatel a je členem Asociace spisovatelů.

Barbora Bakošová se v organizaci RE-SET (platforma pro sociální a ekologickou transformaci) věnuje tématu solidárních ekonomik. V minulosti pracovala v organizaci NESEHNUTÍ, kde se zabývala městským urbanismem a občanskou participací. Působila rovněž jako novinářka pokrývající ekologická témata. Je družstevnicí v brněnském družstvu Tři Ocásci.

// text ve formátu pdf ke stažení //

Tereza Silon je interdisciplinární umělkyně, performer, ztělesněná výzkumnice spřádající texty, praktikující bodywork (práci s tělem) se zájmem o různé druhy herbalismů (pl.), se zájmem o živoucí, erotické, o rození a umírání a vše mezi tím i mimo to. Silon studuje život, smyslnost, ekologie a queer/ing (v mnohočetnosti). Individuální a kolektivní ´zdraví´ je pro ni úzce spjato s autonomií, vzájemnou vztahovostí a přístupností. Prozkoumává možnosti intimity v současném extraktivním nastavení systému/ů.

 Trilobites - The Valley of Death 

// umělecké dílo pro interaktivní herní prostředí //

Memento mortis convallis - poetický simulátor chůze. Lidský zásah a těžba vyústily v odkrytí zkamenělin trilobitů u Prokopského údolí jihozápadně od Prahy. Kromě stavebního materiálu a několika výsledků z výzkumu zkamenělin se probouzejí z dlouhého spánku duchové, vtlačeni mezi devonské vrstvy. Duchové trilobitů promlouvají k návštěvníkovi. Vyprávějí varovný příběh o vyhynutí, které není způsobeno zlovolnou chamtivostí, ale jednoduše efektivitou.

András Cséfalvay je bratislavský umělec, digitální vypravěč a mýto-poeta, který v současnosti vyučuje na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Po studiu malby a matematiky napsal dizertační práci o užitečnosti a reálnosti fikce. Věnuje se vztahu kultury a technologií, politickým a etickým aspektům naslouchání nedominantním hlasům v interpretaci světa. Jeho nejnovější práce se zaobírají vztahem mezi astronomy a domorodým obyvatelstvem při stavbě teleskopů na Mauna Kea, letem dinosaurů jakožto technologií přežití po vyhynutí a překategorizování planety Pluto. Je nositelem Ceny Oskára Čepana pro mladé výtvarné umělkyně a umělce, členem New Center for Research and Practice a spoluzakladatelem Platformy digitálneho umenia na VŠVU v Bratislavě.

Lány zorané černozemě jsou obnažené až za obzor. Sem tam se mine drobný remízek a pár keřů. A každých pět minut strojený hlas oznámí název další identické vesnice. Sotva pár stovek domků a na návsi se tyčí kostel. Pokaždé, když jedu vlakem domů, říkám si, jak odlišný příběh bych žila, kdybych se narodila zrovna v této vesnici. A podezřívám se, že tentýž, jen v jiných kulisách. Tuhle cestu jsem jela tolikrát, že prožívat na ní další životní zlom mi přijde všední.

Sváteční výlety do města na nákupy nebo do kina, s rodinou. První cesta na střední, za příliš časné ranní hodiny. Poprvé se opít do klubu, s kámoškami na věčnost, nebo alespoň na dnešek. Poprvé na rande a poprvé z rande. Nadšená po prvním polibku i zlomená po tom posledním. A dnes je to návštěva rodiny po dobrovolném zanechání studia. Tohle srovnání je uklidňující. Nakonec, po dlouhé době se cítím šťastná. Měla jsem to udělat už minulý semestr. Nebo alespoň před zkouškovým. Je mi jedno, co řekne máma. Bude si zase stěžovat, že do mě lila peníze zbytečně a jaká jsem nevděčná. Řekla bych jí, ať si tu jejich podporu, co nestačí ani na nájem, nechaj. Ale víc nočních už brát nechci. Je jednodušší se nechat ponížit jen jedno odpoledne než desítky večerů. Akorát to odpoledne je právě to, které mě teď čeká.

Míjíme další pole za kterým se tyčí poslední kostel na mé cestě. Před vesnicí máme malinký pás stromů, není to lesík, ale ani pár solitérů. Když jsme jezdívali s rodinou do města, vždy jsem si říkala, k čemu tam roste. Jeho smysl nechápu do teď. Ale zatímco jako malá jsem se divila, že jej nevykácí a místo něj nevysejí větší plochu obilím, dnes nerozumím, proč se jako větrolam netáhne až k prvním domům. Poslední škrobené hlášení. Prosíme, vystupte.

*

: Ahoj Káťo! Kde seš, já tady čekám jak na trní.

: Vždyť jsem říkala, že přijedu asi až odpoledne.

: Táta měl nehodu.

: Cože, co se stalo, co mu je?

: Říká, že nic. Prý neubrzdil, když se před ním srazily dvě auta. Jeden smrťák, představ si. Taťka teda tvrdí, že on ani škrábnutí. Auto samozřejmě v tahu, takže dneska nepřijede a nechá to na příští víkend.

: Ty to teda dokážeš dramaticky podat. Víš, jaks mě vyděsila? Takže táta fakt nepřijede? Vždyť může jet vlakem jak já.

: Prosím tě. Tak přijeď i za týden. Může on za to, že se tu ukážeš jednou za uherskej rok? Naposledy jsi tu byla na Vánoce.

Dialog s mámou uhrát fakt nedokážu. Ale dnes se jí podařilo něco otočit proti mě rekordně brzo. Ani jsem nezabouchla vchodový dveře. Zouvám se a svlékám kabát. V botníku mě čekají úhledně nachystané domácí papuče, kvalitní ortopedická obuv z lékárny, žádné vychozené z free shopu jak u mě na bytě. Při jejich obutí musím uznat, že máma má pravdu. Určitě by si přála mi je přichystat každý víkend. Co se sestra přestěhovala za Larsem, nemá moc koho jinýho vítat. A táta už zase jezdí jen na víkendy. Je tu jen sama s kočkou.

Sedám si na nový černý kožený gauč, v obýváku je zase vymalováno jinou barvou a nábytek je celý přeskládaný. Obdivuji, jaká péče je v pokoji věnována nejmenším detailům. Je uklizeno, ale pokoj není sterilní. Na stole je nezapálená barevná svíčka a vedle leží zápalky. Kolem jsou souměrně uspořádány misky s ovocem, oříšky a bonbóny. A sýry, nepochybuju, že jen pro mé pokušení, tak si vem jen jeden, vždyť to ničemu nevadí, jako bych to slyšela. Místností prostupuje uklidňující kmit vteřinové ručičky. Po komodě tiše našlapuje Mici a opatrně se vyhýbá dohaslé vonné tyčince. Čas stojí

a já začínám být klidnější.

: S kým jsi se bavila ve vlaku?

: Vždyť já tu už nikoho neznám, mami. Ve vagónu jsem akorát viděla sedět Michala, ale s tím se jen zdravím.

: Jeho strýc teď měl u obecního úřadu parte. Znala jsi ho? Takovej vyšší, bydlel hned pod kopcem, chodila jsem s ním do školky. Však mě už to taky čeká.

Asi bych se teď měla tvářit smutně, nebo mámu konejšit. Ale vždy, když mluví o lidech, které neznám, a vypočítává mi, co se jim stalo a všechny jejich vzájemné vztahy, vím, že je ve svý kůži. A že se baví. Tak ji poslouchám. Vůbec nevím, o kom mluví, ale vím, že jí to dělá radost a já se můžu cítit doma a v bezpečí. Přesto mi tělem prochází nervozita. Musím se přiznat co nejdřív.

: Ale to bych mohla mluvit ještě dlouho. Povídej ty. Už máš všechny zkoušky?

: Mám.

: No vidíš, já nepochybovala, že to zvládneš. Teď už jen bakalářka a pak na magistra?

: Mami, já jsem včera požádala o ukončení studia.

: To si děláš srandu?

: Ta škola je hrozná, vůbec mě nebaví. Vždyť o tom mluvím celou dobu. Učí nás věci, kterým nevěřím a pochybuju, že jim věří sami vyučující. Nechci...

: Kateřino, řekni mi, že si děláš srandu!

: Chci dělat, co mě baví. A tahle ekonomka to fakt není. Pořád něco počítáme, jako bychom se sami sobě snažili dokázat, že máme pravdu a že děláme vědu. A namísto toho jen obhajujeme nerovnost a útlak. Ospravedlňujeme ničení přírody a říkáme tomu pokrok. A já tam musím sedět a poslouchat to, abych mohla dostat diplom a tenhle zmar pak šířila dál? Já jim ty kecy nevěřím a nechci to poslouchat.

: Prosím tě, co jim nevěříš. Jsou to učitelé na vysoké škole a ty mi říkáš, že jim nevěříš? Co bys jim měla nevěřit? Proč si, Kačko, myslíš, že zrovna ty jsi chytřejší než tvoji vyučující?

Chápu. Zní to naivně a hloupě. A já si nemyslím, že jsem chytřejší. Chytřejší než má, jinak skvělá, profesorka na základy práva. Nebo ten hot docent z makroekonomie. Jen prostě nevěřím, že sobeckost a soutěživost má být určující hodnotou našeho chování. Nevěřím, že ignorantství vůči zkáze živé přírody je ve skutečnosti pokrok, který ji má nakonec zachránit. A nejhorší je, jak tahle doktrína vstupuje i do lidí z mýho ročníku. Zatímco v prváku jsme si ještě sdíleli otázky v testech, po pěti semestrech už se ani nikdo neobtěžuje zasdílet poznámky z hodiny. Všichni teď najednou musí jet sami na sebe. Svoboda a individualismus. Spíš sobectví a bezohlednost. Nebýt Lenky, ani se nedozvím, že ta neoklasická ekonomie, kterou do nás vštěpují, je jen jednou z řady dalších. Díky ní jsem objevila feministickou a ekologickou ekonomii, která mnohem přesněji popisuje, co sama kolem sebe vidím. Díky ní, jsem objevila nerůst a konečně jsem dostala naději, že můžeme žít ve spravedlivějším světě obklopeni živoucí přírodou. Jiný svět je nutný. Pročetla jsem se na dřeň a vrátit to nejde.

: Nemyslím si, že jsem chytřejší.

: Tak proč tu školu nedokončíš, vždyť už to máš skoro hotový!

: Copak nevidíš proč? Nevidíš, co všechno je špatně? V létě sis mi stěžovala, že vám zakazují napouštět bazén a jak je hrozný, že prarodičům došla voda ve studni a do dědiny jim musela jezdit cisterna. A kdybychom měli dům o pár vesnic dál, smete nám ho tornádo. Letos u nás sotva jednou sněžilo a tys mi přesto k Vánocům koupila běžky... Promiň, ale já musím řešit úplně jiný věci. Po stáži, kde makám zadarmo, ještě musím na noční, abych pokryla jídlo a nájem, kterej zase zvedli, aniž by opravili ty profukující okna. A ráno do školy, kde zjistím, že si za to můžu sama vlastní poptávkou po bydlení pod střechou. To se mám svobodně rozhodnout nebydlet?

: Jestli, Káťo, potřebuješ víc peněz, tak stačí říct. Ale nemůžeme ti to celé dotovat, musíš si zvykat. Žádnej študák to nemá jednoduchý, my na tom byli stejně. Já taky musela kmitat.  

Je zbytečný reagovat, že máma od svých rodičů dostala tenhle dům a táta zdědil byt, co doteď využívá, když přes týden zůstává v Praze. Ani na tu mantru, jak bych to měla mít takhle těžký a je to přece normální, když v Německu nebo Dánsku studenti dostávají finanční podporu, kdežto tady mě osočují, jak vysávám stát, že si dovolím jít na výšku. Máma zatím rozrušeně začne rosit přelité pokojové květiny, čímž mi dá prostor uzobnout kousek sýra. Selhávám a možnosti využívám.

: To je dobrý, já to zvládnu. Ale už se na tom nechci podílet. Do té firmy, kde mě vzali na stáž, už nepáchnu. Celý den tam udržuju v chodu systém, kvůli kterýmu pak sama nemám na nájem. Ale hlavně, že trh s nemovitostmi může růst. Na můj úkor. Stejně jim jen dělám služku, nepustí mě k opravdové práci, jen jim spravuju zbytečný sítě a plevelím je reklamou. Můj kostýmek do kanclu je jako kuchyňská zástěra. Zatímco tys musela tátovi chystat snídani a dávat čistit obleky, já musím opečovávat lidi s dvacetinásobnými příjmy, aby si svý mzdy udrželi, a já si tak akorát mohla do životopisu napsat, že jsem jim poskakovala. Rozdíl je jen, že ti chlapi tu výplatu ani nenosí mě.

: Katko, takový poznámky by sis fakt mohla odpustit. My máme s tátou alespoň normální vztah. Ty bys pořád jen chtěla něco vymýšlet podle sebe. Nejprve přijdeš s tím, že jsi veganka a odmítáš s námi jíst. Pak dojedeš s dvěma kamarády a tvrdíš nám, že spolu máte vztah ve třech. Nechápu, že takhle dokážeš být spokojená. Takhle to nemůže fungovat, rozumíš? Co chceš zase teď?

Loni na mě máma naléhala, že jsem strašně dlouho nepřijela s Tomášem. To už jsme několik měsíců byli i s Lenkou. Nevěděla jsem, jak jí to říct. Zrovna ona by mohla pochopit můj strach z upnutí se na jednoho člověka, když ji táta celej život podvádí. Ona to přehlíží nebo říká, že to jsou jen drobná selhání. Drobná selhání, kvůli kterým se rozpadají manželství, zůstávají opuštěné rodiny a jen náhodou se dějí většině lidí. Tomuhle se chci fakt vyhnout. Především když si stačí přiznat, že člověk prostě monogamní není. Snažit se o tuhle pohádkovou představu jen ničí vztahy. Ale tohle už dnes vytahovat nebudu.

: Co chci? Chci aby svět byl spravedlivej. Všichni můžeme mít zajištěný svoje základní potřeby. Ale místo toho si namlouváme, jak je normální, že někdo za měsíc vydělá víc než jinej za celej rok. Co za měsíc – za den! Děláme, jakoby se bez zisku celej svět zhroutil, přitom právě zisk nás tady všechny drží pod krkem. Copak tobě přijde v pohodě, že Patrik teď bude roky splácet nějaký obří firmě dluh, protože prostě prohrál v nějakých internetových sázkách…

: Patrik je blbej.

: I kdyby! Jen pro nějaký akcionáře firmy má teď zkaženej život a nechal přijít svou mámu o dům. Jen kvůli zisku. Tohle přece vůbec nepotřebujeme. Firmy by klidně mohly fungovat neziskově, vše, co by vydělali, by mohli dávat do zkvalitňování svých služeb nebo na jiný dobrý věci. Takhle Patrik platí ze svý skoro minimální mzdy dovolenou na Kanárech nějakým boháčům. Na tomhle systému já se odmítám podílet, rozumíš.

: Copak ty to nějak změníš?

: Já chci alespoň doufat, že to jde jinak. Že nepotřebujeme pořád hromadit víc a víc a makat víc a víc. Já chci dostatek a stačí! To je jako s Tomášem, s tím už jsem to řešila milionkrát. Čte furt samý sci-fi a nemůže se dočkat, až osídlíme Mars, přitom ani nedokážeme udržet život tady. Devastujeme širou krajinou a vytěžujeme tuny a tuny materiálů... Kdyby alespoň my... Necháváme ostatní, aby je za nás těžili v zemích, kde jim krademe jejich vlastní bohatství, a říkáme tomu volný trh. Vše pro nějakou modlu ekonomickýho růstu!

: Katko. To stačí.

Nestačí, chtěla bych říct mámě, že to fakt nestačí. Ale sama už mám slzy v očích a cítím se jako držená pod krkem. Proč musím být vždycky takhle v opozici? Vážně se mýlím a jsem to já, která nemá pravdu? Když si o tom čtu, vždycky se cítím, jak všechno do sebe zapadá, ale pak jsem jediná, která tyhle šílenosti říká a cítím se jako blbka. Nakupuju v sekáčích nebo si beru oblečení z free shopu a máma mi pak vždycky doma nutí kila jejího párkrát nošenýho oblečení. Snažím se doma mít co nejméně zbytečných spotřebičů, aby mi pak máma nutila jejich starý ohřívač talířů.

: Takže jsme do tebe ty tři roky lili peníze úplně zbytečně? To je od tebe pěkně nevděčný.

Hotovo. Myslím, že padlo všechno.

*

Odcházím zničená a cítím se jako nejhorší dcera na světě. Chtěla bych být normální. Kéž bych mohla mámě jen dělat radost, s nikým nevést nekonečné diskuze a prostě být spokojená se vším, jak je. Nedokážu to. Jen opustím dům, v cestě mi překáží tucty aut a další korzují po silnici, že sotva přejdu na druhou stranu. Všichni někam musí. Jsme uprostřed polí, kde obchod zrušili už roky dozadu. A poštu zavřeli loni. Nevynášely dost. Tak teď všichni jezdí dvacet minut do nejbližšího supermarketu, nebo půl hodiny do města do práce. Roztáčet kola ekonomiky.

Cítím se jako vyvrženkyně v tomhle ostrůvku, kde by mě všichni do jednoho za moje kacířský postoje ukamenovali. Za to, že tou spirálou růstu už nechci propadat. Že chci, aby se vyráběl jen dostatek a dost. Stačilo mi to z třídního srazu. Nikdo se nechce vzdát snu, že jednou bude bohatej, raději spadnou do dluhů z neúspěšnýho start-upu. Přitom by stačil přesný opak. To být milionářem přece není morální, když na ulici umírají lidi bez domova. Nebo snad je? A všichni milionáři být nemůžeme, kdo by pak rozvážel jídlo v dešti na kole až k domovním dveřím? Jsem úplně blbá, že jsem něco takovýho před mámou vůbec vytahovala, vždycky se snažím ji inspirovat tím, čím zrovna žiju, a pak jsem akorát za pitomou krávu.

: Katko volala mi mama to studium nerus. Vecer ti zavolam.

Jsem ráda, že táta nakonec nemohl přijet. Jen bych se nechala ponížit ještě víc a sotva se zkusila uhájit. Jsem zvědavá, jestli večer zavolá. Nikdy nezavolá. Úsečné esemesky jsou jeho maximum. Naštěstí pro mě. Navíc chci ještě dnes vyplnit přihlášku na ekologickou ekonomii do Vídně. Patetičnost prožívám zplna, lepší než se chtít zabít. Lol.

–

Martin Čech je environmentalista pracující v brněnské organizaci NaZemi, kde se věnuje politicko-ekonomicko-sociální teorii nerůstu. Nerůst, který v textu Kateřina zmiňuje, je jednak kritikou současného ekonomického systému a zároveň návrhem na transformaci k sociálně a environmentálně spravedlivější společnosti. 

Ekonomický růst není slučitelný s udržitelností ekonomiky, nedokáže zajistit odvrácení klimatického kolapsu, ani vyřešit problém chudoby a snížit nerovnosti, ač v současném mainstreamu panuje daty vyvrácená domněnka, že právě tyto přísliby jsou hlavním důvodem pro zelený růst. Nerůstové akademictvo od 70. let minulého století tak tvoří kritiku současného globálního ekonomického systému a zároveň pracuje na modelu společnosti, který by nestál na podmínce nekonečného a exponenciálního ekonomického růstu. Nerůst je pak demokratickým zmenšením a ustálením výroby a spotřeby za účelem snížení environmentálních dopadů a zvýšení společenské spravedlnosti a kvality života.

Nerůstový diskurz tvoří především akademické články v odborných časopisech, z publikovaných knih přístupně a souhrnně přibližující nerůst je možné sáhnout po českém překladu knihy Na obranu nerůstu či první původní české nerůstové knize Čas : dorůst , kterou loni k volnému stažení vydal český nerůstový kolektiv. V anglickém jazyce je kvalitním přehledem The Future is Degrowth , ve francouzském pak Ralentir ou périr .

Natália Trejbalová žije a pracuje v Miláně. Ve svých nejnovějších filmech, skrze spekulativní vytváření sci-fi prostředí a světů, zkoumá individuální vnímání změn globálního rozsahu, možných mezidruhových vztahů v budoucnosti a změn v planetárním prostředí.

Kurátoři

Nikola Brabcová a David Přílučík

Editoři

Janek Rous, Tereza Špinková

Překlady:

Brian Donald Vondrak (Martin Čech, Jan Škrob)

Nathan Fields (Jan Škrob, Tereza Silon)

Tereza Silon (Tereza Silon)

Deana Kolenčíková (Re-set)

David Vichnar (Jan Škrob)