Reportáže

Z druhej ruky

Výstava Z druhej ruky je autorským projektom umeleckej dvojice Marianna Mlynárčiková (1971), Nóra Ružičková (1977) a domácim príspevkom k diskurzu inštitucionálnej kritiky. Autorky prostredníctvom predstavených diel reagujú na fungovanie inštitúcie umenia a na praktiky inštitucionálnej prevádzky, ktoré určujú obsahy pojmov ako sú umelec, umenie, umelecké dielo. Zviditeľňujú rámce, ktoré utvárajú a zároveň uzatvárajú sféru umenia. Na druhej strane projekt je produktom inštitucionálnej prevádzky, ktorej aktívnymi predstaviteľkami sú aj autorky samotné. Dobrovoľnou voľbou tzv. „pohľadu zvnútra“ preto čiastočne počítajú aj s pohltením vlastného kritického potenciálu. Ten je potom prezentovaný najmä z pozície ironického pritakávania status quo.

umělciJaroslav Šrank, Nóra Ružičková, Wisoot Thongdee, Marianna Mlynárčiková
kurátorMichal Šedík, Zuzana Majlingová
místoSsG - Bethlenov dom
tagy
účinkujícíNóra Ružičková, Marianna Mlynárčiková
kameraMatej Opálený
zvukMatej Opálený
střihJana Kapelová
interviewMatej Opálený
překladMichaela Wickleinová
kategorieReportáže
publikováno8. 6. 2014
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Z druhej ruky
Médium malby se na poli umělecké teorie částečně stáhlo do pozadí. Po začátku nového milénia jsme hovořili o dematerializaci malby, avšak v současné době se zdá, že se malba navrací znovu na plátno do své materiálnosti. Souvislá vrstva navazuje na tradici diskuzí o malbě (sympozium v 90. letech na AVU a další), která je velmi důležitá pro budoucí reflexi naší současnosti, ale též aktuální tvorbu.
Hranice mezi folk horrorem a městskými mýty je v dnešní společenské náladě tenká a křivolaká jako staropražské uličky. V nejčerstvější historické paměti máme jejich opětovné zakouzlení úbytkem turistů a jejich znovuzabydlení osamělými postavami zbloudilých nočních chodců a lidí vyloučených ze společnosti. O slovo se hlásí odvěká představa umění jako zrcadla, které nám dovoluje nahlédnout žitou realitu v novém úhlu pohledu, případně může pokřivená skleněná plocha deformovat tvary a vytvářet iluze.
Sedlákova práce je úzce propojena s jeho osobní zkušeností poutníka a hikera – jeho život se v posledních letech odehrává převážně na stezce, a právě malba se pro něj stává prostředkem, jak se k těmto zážitkům opakovaně vracet.