„…Zrcadla jsou monumentálním autoportrétem, ale zároveň i materiální konkretizací postavy umělce a mechanismu umění obecně. Proti hladké čistotě skleněných zrcadel, která “pouze” odráží vystupuje celá řada osobních, jaksi charismatických, asociacemi nabitých elementů. Některé asociují cítění těla a tělesnosti, doteku. Jsou zde tak vždy přítomné pocity intimity, tělních zakoutí ale i sexuality, obrazy stárnoucího těla, bolesti, nečistot nebo pocitů nepříjemnosti. Vidíme zde čistítka do uší, chlupy, vlasy, náplasti nebo hrubé provazy. Nákresy vyšetření prostaty i sprosté kresbičky ženských zadků s odhaleným přirozením. Jiné asociují ducha, osobnost, mysl. Předpoklady a vlivy utvářející názory. Vzpomínky, zlomený nůž instalovaný do podoby relikvie, fotografie první performance, která ještě nebyla performancí, vytrácející se, osobní vybledlé fotografie a negativy. Vedle nich systémy myšlení jako jsou slova písmena, geometrické tvary a vzorce. Jedno se však neustále přelévá do druhého a alternuje v jednotlivých rolí. Sacharovy výpočty vedle kterých si kreslil poťouchlé obličeje, symbol, osobní vzpomínka, inspirace, sdělení…“
