Reportáže

Zvuk z pouště

Prostorový příběh, který Janek Rous zkonstruoval skrze svou videoinstalaci vzniklou na míru Galerie Kostka, si pohrává s tenkou linií mezi snem a probuzením, „vyšší“ skutečností, subjektivními představami a iluzí. Mozaika postav na otevřené pláni je složena ze střípků zdánlivé reality, jež do sebe ještě před chvíli logicky zapadaly, teď už však probouzejícímu se člověku jejich vztah uniká. Zapomíná, a přesto tuší. Nekonečný horizont, do něhož jsou postavy zasazeny, připomíná surrealistická plátna, ale třetí (a čtvrtý?) rozměr v Rousově instalaci ještě zintenzivňuje tak dobře známý a přesto těžko popsatelný pocit, že zatímco se ve snovém světě vše zdá zcela jasné, v ploché každodennosti vkrádajícího se rána už tyto dimenze, jimiž spící prochází, nedokážeme uchopit. A tak je výsledná vzpomínka poněkud roztříštěná – možná si vzpomeneme na fragment rozhovoru, možná v ní probleskne obraz něčí tváře.

Pětikanálová projekce tak do galerijního prostředí přenáší moment zvláštního setkání, které je nedořečené, a přesto výpravné. Její monumentalita vzbuzuje otázku, zda jde o vytrácející se sen někoho, kdo zatím stále v klidu leží ve své posteli, nebo zda se jedná o ještě méně uchopitelný zážitek – vidění člověka, který se skutečně ocitl na „poušti“ a stal se svědkem podivuhodného dění. Je to celé fata morgana? Je přítomnost postav, které mezi sebou navzájem nemají zdánlivě žádný vztah, v této prázdné krajině čirým optickým klamem? Možná jí už kdysi jednou prošli, nebo se dokonce objevili úplně jinde.

Podobné iluzorní jevy obvykle vzbuzují dvojí reakci: úžas a pochybování. Jsme příliš racionální na to, abychom oněm obrazům uvěřili, zároveň ovšem příliš emocionálně založení na to, aby nás nefascinovaly. Rádi se zasmějeme nad absurditou photoshopových koláží krajiny, kterou bezděčně prolétává UFO, ale stejně se při představě, že by to mohla být skutečnost, mírně zachvějeme. Jenomže to, co nás nejvíce fascinuje – a o čem zároveň také nejvíce pochybujeme – nejsou ani tak plachetnice vznášející se nad oceánem nebo bludné oázy v poušti, ale to nejsamozřejmější a nejpodivnější zároveň: náš vlastní život, který plyne, když na něj nemyslíme, ale jakmile se na něj zaměříme, najednou nám uniká. Kdybyste se ocitli sami na poušti, co byste asi řekli? A komu?

Karina Kottová

umělciJanek Rous
kurátorKarina Kottová
místoKostka gallery
tagy
účinkujícíJanek Rous
kameraRadim Labuda
zvukRadim Labuda
střihRadim Labuda
interviewRadim Labuda
kategorieReportáže
publikováno14. 8. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Zvuk z pouště
David Přílučík uvádí diváka do situace generické TED Talk prezentace plné techno-optimistické rétoriky; nekonečného potenciálu a správných rozhodnutí. Peter Davis, kreativec, manager a byrokrat ze Sillicon Valey je však pouhou fikční postavou z již neexistující korporace Worldwide Motion Pictures Group, vytvořené Přílučíkem pro to, aby relativizoval utopické přísliby podobných společností.
Video redakčního kolektivu Artyčok.tv nastavuje satirickou formou kritické zrcadlo své vlastní, nejen autorské práci. Mýtus geniálních bytostí z uměleckého světa, které nerušeně a svobodně tvoří lepší obraz všehomíra, těžkopádně a setrvale nabourává neodbytný leč skutečný svět, plný excelových tabulek, nevyřízených mailů, monitorovacích a výročních zpráv.
Dne 7. ledna 2005 zemřel v německé policejní cele na následky požáru sierraleonský žadatel o azyl, Oury Jalloh. Policejní verze případu uvádí, že došlo pravděpodobně k nehodě, způsobené samotným zadrženým, či sebevraždě, a to v souvislosti se zapálením matrace z nehořlavého materiálu, ke které byl Oury Jalloh připoután za nohy i za ruce.
Celé video jsem natočil během jednoho dne ze střechy videoateliéru na pražské AVU. Nezamýšlel jsem natáčet nějaké umění, spíš jsem si hrál s kamerou.Na uších jsem měl sluchátka s Badalamentiho hudbou k seriálu Twin Peaks. Ještě ten večer jsem záznam i s tou hudbou sestříhal.
Proč zmizela Jarmila B.? A proč by nás to mělo zajímat? Jarmila B. byla umělecká keramička, která nevynikla žádnou zajímavou realizací, jen množstvím tak trochu zbabraných projektů a vynucených, ničím výjimečných kompromisů. Jedná se tu ale spíš o to, co nevytvořila – o její radikální vize, jež zůstaly zachycené v jejích denících (a jež nápadně připomínají projekty jistých radikálních konceptualistů a některé akce současných umělců). V jistém smyslu předběhla svou dobu.
Severský thriller, zasazený do kulis nově vzniklého sídliště Suomi Hloubětín, analyzuje politický potenciál vizualizací v současné architektuře. Dílo, rozkročené mezi architektonickou kritikou a uměleckou fikcí, ironizujícím způsobem líčí příběh místa plného historických paradoxů.