Proč zmizela Jarmila B.? A proč by nás to mělo zajímat? Jarmila B. byla umělecká keramička, která nevynikla žádnou zajímavou realizací, jen množstvím tak trochu zbabraných projektů a vynucených, ničím výjimečných kompromisů. Jedná se tu ale spíš o to, co nevytvořila – o její radikální vize, jež zůstaly zachycené v jejích denících (a jež nápadně připomínají projekty jistých radikálních konceptualistů a některé akce současných umělců). V jistém smyslu předběhla svou dobu. Co na tom, že tyto návrhy byly předem odsouzené k neúspěchu, možná právě svou nekompromisní radikalitou naplňovala Jarmila B. romantickou představu nepochopeného umělce. Až na to, že se jednalo o radikalitu keramičky, což zní poněkud absurdně a nepříliš sexy.
Jarmila B. snad mohla být další Evou Kmentovou nebo Bělou Kolářovou. Ale dospěla v období normalizace, nežila ve velkém městě a neznala Jindřicha Chalupeckého. Věnovala se navíc, jak již bylo řečeno, užitému umění – keramickým realizacím v lázeňských komplexech, jejichž finální podoba byla předmětem schvalování komisí, architektů, atd. Odvaha a vize jí nechyběly, ale zakázková byrokracie minulého režimu její nezvyklé koncepce doslova udusila. Komise neměly příliš pochopení pro návrhy typu mozaiky z dlaždic ze starých kamen nebo sloupu, kam by lázenští hosté věšeli svoje věci. Některé nápady, které se našly v jejích zápiscích, navíc jasně vyjadřují její pohrdání celým systémem – platí to o nápadu keramického objektu, který chtěla rozbít o hlavu architekta, jenž nebude souhlasit s jejími návrhy, či o teatrální inscenaci otisku vlastního těla do keramické hlíny, jimiž chtěla naštvat komisi tak, aby už žádné zakázky nedostávala. Jarmila B. byla tak trochu rebel, ale ne úplně. Po politickém převratu v roce 1989 ji stihl osud mnohých dalších režimních umělců – zájem o její realizace pohasl úplně a jediná velká porevoluční zakázka byla tak pitomá, že ji nezbylo nic jiného než ji pohřbít stejně, jako ty předchozí, normalizační. Řeč je o kašně ve tvaru ženského těla, namísto níž Jarmila B. vytvořila sochu z mýdla.
Proč tedy zmizela Jarmila B.? Už jí otrávil věčný neúspěch a přestalo ji bavit, že celý život tvoří do šuplíku? Těžko její zmizení srovnávat s radikálními gesty umělkyní, jako byly Lee Lozano či Charlotte Posenenske, které se své umělecké kariéry vzdaly, jelikož umění nenaplnilo jejich očekávání, že způsobí celospolečenskou revoluci. Za prvé Jarmila B. na rozdíl od nich zmizela úplně, za druhé se stáhla, když už byla v důchodovém věku a nikoho už zas tak moc nezajímala, za třetí není jasné, jestli jí bylo vlastní takové utopické pnutí: Chtěla snad keramikou změnit svět? Jaké je tedy poselství jejího zmizení? Že v socialistickém zřízení nebylo místa pro nepřizpůsobivé ženy s bláznivými nápady? Že ani současný umělecký provoz nefandí postarším keramičkám, neochotným hrát podle pravidel? Že dějiny umění uchovávají pouze zlomek těch, kteří své životy věnují umělecké tvorbě a že přitom jejich hvězdy září jen díky tmě, v níž se skrývají všichni ti, kteří tzv. neuspěli? Že talent neexistuje a všechno je jen výsledek soukolí osobního nastavení, společenských podmínek, kontaktů a příležitostí?
Tereza Stejskalová
ARCHITEKTURA JAKO PŘÍLEŽITOST
