Privatizační umělec Petr Pudil (upravené vydání)

Podobně jako v jiných sektorech ekonomického a společenského života je i na kulturním poli patrné oslabování veřejných a neziskových institucí a naopak rostoucí vliv soukromých aktérů, kteří si postupně privatizují a přivlastňují ochabující funkce státu. Do veřejného prostoru vstupují soukromí investoři s tím, že hodlají pozvednout kulturu, zakládají velkorysá kulturní centra, rozsáhlé sbírky uměleckých děl a honosné výstavní síně. Často vystupují jako blahosklonní mecenáši, kteří se rozhodli z dobré vůle dát stranou něco z nastřádaných milionů a přispět tak k veřejnému blahu a rozvoji vysoké kultury. Jejich na první pohled dobré záměry bychom však měli vnímat v kontextu pohnuté politické a ekonomické historie (nejen) naší země. Měli bychom se ptát, jak ke svým majetkům přišli a kolik společenských nebo ekologických škod napáchali při jejich hromadění. Dnes klidně sedí se založenýma rukama ve střežených vilách obklopení krásným designem a chtějí se bavit o umění. Problematické kapitoly ze své osobní historie považují za uzavřené. Tvrdí přitom, že před deseti lety byla „jiná doba“ a chtějí dnes ze své nadřazené mocenské pozice kultivovat okolí. Bylo by velkým selháním nekriticky přijmout jejich vyprávění a nechat je, ať sami vybírají slovník i témata rozhovoru. Měli bychom naopak nahlas mluvit a psát o všem, co chtějí zamlčet. Umění se nevznáší ve vzduchoprázdnu mimo ekonomické a politické vztahy, je naopak pevně vetknuté do neoliberálního řádu. Podnikání Petra Pudila se podepsalo na devastaci životního prostředí, zanechalo obrovskou uhlíkovou stopu a dodnes na něj všichni doplácíme s každým účtem za elektřinu. Jak se ze severočeského lignitu, spáleného v elektrárnách za emisí oxidu uhličitého, stane privátní muzeum v centru Prahy? Jak se z umění privatizace a spekulace stane výtvarné umění? Na místě je také otázka, jestli zakládání soukromých nadací a obchodování s uměleckými díly neslouží k daňové optimalizaci a takzvanému artwashingu, tedy symbolickému čištění peněz i špatné pověsti, získané při podnikání.

Cyklus autora Václava Drozda analyzuje ekonomické a vlivové pozadí soukromých podporovatelů současného umění a jeho institucí.

01 Plíživá demolice a pochybné penězovody

Začněme bližším pohledem na projekt soukromé galerie Kunsthalle Praha, který vzniká v (či spíše na místě) objektu bývalé Zengerovy trafostanice na Klárově. „Misí Kunsthalle Praha je přispět k hlubšímu porozumění českému a mezinárodnímu umění 20. a 21. století a oslovit živým aktuálním programem nejširší veřejnost,“ píše se na stránkách připravované výstavní síně. Koncem minulého roku se do památkově chráněné budovy, postavené na počátku 30. let podle projektu architekta Kvasničky, zakously bagry a velkou část z ní strhly.
Necitlivá „plíživá demolice“ hodnotné budovy si vysloužila kritiku historiků architektury. Z projektu od ateliéru Schindler Seko je i při pohledu z ulice patrné, že došlo k vybourání interiérů, takže zůstaly jen některé obvodové zdi. V budoucnu dojde k celkovému navýšení budovy a zastavění terasy. Podle Anny Kusákové z Klubu za starou Prahu toho po dokončení přestavby z chráněné hodnotné budovy příliš nezbude a zásah má za cíl maximálně vytěžit lukrativní pozemek v centru metropole. Není tedy zřejmé, jak může Kunsthalle přispět k pochopení moderního umění, když sama vzniká na ruinách významné modernistické památky.
Každá rekonstrukce či novostavba v pražském centru přirozeně přináší vedle nadšených očekávání také množství kritiky a diskuzí,“ odpověděl Petr Pudil pro Artyčok na kritiku přílišných zásahů do budovy. Technický stav vnitřních konstrukcí a jejich chemická kontaminace podle něj neumožňovala využití pro muzeum. V projektu Kunsthalle budou podle Pudila kromě fasády zachovány také významné technické prvky, které budou do budovy vráceny.
Za pozornost stojí také podivná historie akciové společnosti Property Klárov, která budovu vlastní a od roku 2007 byla vedená pod názvem Marvikven. Společnost tehdy založila firma Braxton Invest, která podle Transparency International figuruje v kauze Panama Papers a je spojená s českou pobočkou právnické kanceláře Mossack Fonseca. Braxton Invest byla jednou ze dvou hlavních firem, které sloužily k zakrytí přesunů peněz ve velkých korupčních kauzách i k daňovým únikům. V roce 2008 do firmy Marvikven vstoupil architekt Martin Rajniš, který později připravil návrh na zbudování hotelu v budově bývalé Zengerovy trafostanice. Firma tehdy disponovala pouze základním kapitálem 2 miliony korun, který do ní vložila společnost Braxton Invest a hospodařila se ztrátou. V roce 2011 se v účetnictví firmy objevilo více než 58 milionů korun v podobě krátkodobé půjčky, ale společnost i nadále vykazovala ztrátu. Z auditorské zprávy z následujícího roku už je patrné, že byla společnost založena za účelem vlastnictví a provozování budovy na Klárově. Na nákup objektu si společnost půjčila 28 milionů od spřízněných osob a dalších 40 milionů si půjčila od ukrajinské banky Privat. Tato banka nejméně deset let sloužila, až do jejího znárodnění v roce 2016, masivnímu praní špinavých peněz a podvodům. 95 procent korporátních půjček poskytnutých bankou měli čerpat majitelé banky nebo jejich společníci, což připomíná případy tunelování českých firem, jako byla Mostecká uhelná (MUS). Původní majitelé tehdy nabízeli budovu Zengerovy trafostanice vedení Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, která hledala nemovitosti pro své rozšíření. Zástupci školy tehdy nabídku odmítli a proslýchalo se, že za firmou Marvikven stojí nechvalně známý pražský politický podnikatel Roman Janoušek. Záměr architekta Rajniše (nebo Romana Janouška) vybudovat na Klárově hotel za peníze z velmi pochybných zdrojů, ani prodej UMPRUM nevyšel. Firma Marvikven změnila název na dnešní Property Klárov a jejím statutárním ředitelem se stal Michal Drmola, který má na starost realitní projekty ve firmě BPD, se kterou se seznámíme vzápětí. Více než 75 milionů korun firmě zapůjčila nadace The Pudil Family Foundation, která nad ní tak převzala kontrolu a zahájila přípravu vybudování výstavní síně. Podle poslední zprávy auditora však skončilo hospodaření firmy Property Klárov opět v záporných číslech, takže i přes změnu majitele jí ještě nedávno hrozila insolvence.

02 Z uhelného dolu až do galerie

Manželé Pudilovi nadaci založili v květnu 2014 a o rok později do ní darovali sbírku 104 obrazů, kreseb a grafik, jejíž hodnotu znalec Martin Kodl odhadl na víc než 238 milionů korun. V souboru najdeme mimo jiné díla Maxe Ernsta, Toyen, Josefa Čapka nebo Emila Filly. Ve stejném roce jmenovali zakladatelé rodinné nadace známého galeristu, sběratele a autora posudku Martina Kodla do dozorčí rady a s ním také Radka Pokorného, který má na starost developerské projekty investiční společnosti BPD partners, kterou vlastní Petr Pudil spolu s Vasilem Bobelou a Janem Dobrovským.
Právě Pudil s Bobelou patří mezi vítěze divoké privatizace Mostecké uhelné (MUS), která představuje jeden z nejspletitějších případů tunelování během ekonomické transformace. Ve velké zkratce je možné říct, že se skupině manažerů, v čele s Antoniem (dříve Antonínem) Koláčkem, podařilo využít právního vakua a zmatku během ekonomické transformace, aby za peníze státního podniku Mostecké uhelné nakoupili podíly v samotné firmě a převzali nad ní kontrolu. Stát při nevýhodném prodeji přišel asi o 3,3 miliardy korun. Podařilo se jim ukrást jednu ze dvou největších uhelných firem za peníze vyvedených z firmy samotné, prostřednictvím tzv. „skořápkových“ firem v zahraničí. Podle švýcarského soudu se přitom dopustili podvodu, praní špinavých peněz a porušení povinnosti při správě cizího majetku, za což byl Koláček, jako hlava celé skupiny odsouzen na 52 měsíců vězení. Podnikatel měl nastoupit už v říjnu 2018 do švýcarského vězení, ale nástup mu odložili na letošní květen. K výkonu trestu nenastoupil a opět požádal o odložení. Dnes tvrdí, že pokud soud jeho žádosti nevyhoví, tak i přesto do vězení nenastoupí. Podnikatel tvrdí, že švýcarský soud nevyslechl všechny svědky a nezohlednil český kontext a chce dokončit soudní řízení u městského soudu v Praze.
S Antoniem Koláčkem jsme se setkali v jeho kanceláři v Domě osobního rozvoje v Týnské uličce. Popsal nám, jak se „naučil vnímat toky energií uvnitř podniku“ v raných 90. letech, kdy začal pracovat v Komerční bance. V květnu 1995 nastoupil do představenstva Mostecké uhelné, ve které měla tehdy Komerční banka podíl. V roce 1996 se stal členem managementu, kde se setkal také s Vasilem Bobelou. Vzápětí Koláček přizval do MUS i mladého Petra Pudila, který jej tehdy podle jeho slov oslovil svou kreativitou, aby se postaral o novou komunikační strategii společnosti. Podle Koláčka měl na starost také komunikaci s médií i s obcemi na Mostecku nebo vztahy s firmou ČEZ. Petra Pudil měl prezentovat uhlí jako surovinu nepostradatelnou v budoucí energetice státu a zajistit tak zhodnocení podílů v MUS. Koláček zmínil, že Petr Pudil přivedl do MUS zbrojaře Pavla Muselu, který vedení společnosti seznámil například s ministrem financí Ivem Svobodou nebo Stanislavem Grossem. Musela měl údajně rozdělovat úplatky politikům ČSSD za vlády Miloše Zemana a v roce 2008 za podivných okolností „spadl“ z posedu a ztratil paměť. Jeho bratr Karel Musela pak zastřelil dva obchodní společníky, které podezíral ze zosnování pokusu o vraždu svého sourozence. „S Pavlem Muselou jsem se znal, ale potkávali jsme se zpravidla jen na společenských akcích. Nevzpomínám si, že by spolupracoval s MUS či s jejími dceřinými společnostmi v době, kdy ji kontroloval Appian Group, ani později“, zmínil pro Artyčok Petr Pudil.
Po roce 2000 začal s Petrem Pudilem a dalšími v MUS spolupracovat také Jan Dobrovský, který měl v zájmu Koláčka a dalších lobovat za privatizaci Severočeských dolů. V roce 2004 si Koláček, Měkota, Pudil a Bobela půjčili od ČSOB celkem 6 miliard korun na nákup podílů v MUS. V ČSOB jim k půjčce pomohl právě lobbista Jan Dobrovský, který se dobře znal s tehdejším ředitelem banky Pavlem Kavánkem. Za takto získané peníze si Koláček s Měkotou pořídili čtyřicetiprocentní podíly a Pudil s Bobelou desetiprocentní podíly. Společnost nevlastnili přímo, ale kvůli snížení daňové zátěže prostřednictvím takzvaných anštaltů, zvláštních forem právnické osoby registrovaných v Lichtenštejnsku. V roce 2007 prodali 49 procent akcií Mostecké uhelné Pavlu Tykačovi za 10 miliard a zisk si poměrně rozdělili.
Když se v roce 2007 začala o Mosteckou uhelnou zajímat švýcarská prokuratura, Koláčka s Měkotou oslovil Petr Pudil s Vasilem Bobelou, aby jim předali do správy akcie firmy za zálohu dvě miliardy korun. Chtěli tak údajně předejít tomu, aby trestní stíhání dále snižovalo hodnotu firmy, kterou hodlali co nejdříve prodat, zisk si rozdělit a vyplatit také Antonia Koláčka a Luboše Měkotu. Koláček se v roce 2009 odebral meditovat do Číny, čehož měli podle jeho slov Pudil s Bobelou využít. Na nově zřízené anštalty v Lichtenštejnsku převedli všechny akcie Mostecké uhelné, avšak bez smluvních závazků ke stíhaným spolumajitelům. V roce 2010 jim zaplatil Pavel Tykač za zbývajících 51 procent bývalé Mostecké uhelné, tehdy už vedené jako Czech Coal, deset miliard korun. Podle Koláčka se tím měl Pudil s Bobelou, na úkor jeho a dnes již nežijícího Luboše Měkoty, obohatit celkem o devět miliard korun, takže na své bývalé obchodní partnery podali trestní oznámení. Policie případ uzavřela pro nedostatek důkazů. Petr Pudil zas podal trestní oznámení na Antonia Koláčka a jeho společníky a dodnes po nich u soudu vymáhá škodu ve výši 6 miliard korun. Peníze z prodeje Czech Coal (dříve Mostecké uhelné) v lichtenštejnských anštaltech dnes tvoří základ majetku investiční společnosti BPD partners, pojmenované podle zakladatelů Bobely, Pudila a Dobrovského. Ze stejného zdroje proudí peníze také do rodinné nadace manželů Pudilových. Nikdy jsme nebyli vlastníky či beneficienty skupiny Appian Group, která vlastnila MUS na přelomu tisíciletí a od níž jsme MUS koupili. Nikdy jsme nebyli za své počínání v MUS či v Czech Coal stíháni či obžalováni,” tvrdí Petr Pudil ve vyjádření na stránkách nadace. „To jsou pravdivé věty, ale zúžené. Petr Pudil s Vasilem Bobelou se podíleli na restrukturalizaci firmy a věděli o tom, co se děje. Nebyli nikdy obžalováni, přičemž je velmi prapodivné, že jejich peníze jsou čisté a ty naše špinavé,“ komentuje Antonio Koláček vyjádření Petra Pudila. „Já i Luboš Měkota jsme byli v určité době beneficienty Appianu, ale to nic nemění na tom, že pracovali (pozn. aut. Pudil s Bobelou) na tom, aby se na konci stali vlastníky. Přicházeli s podněty i organizovali prodej zbytkového podílu v roce 1999. Byli součástí skupiny, která organizovala transformaci MUS. Pokud jsme my měli podvést českou vládu, tak oni byli aktivní spolutvůrci tohoto podvodu,“ dodává odsouzený podnikatel. Petr Pudil se od kriminálního spolčení kolem Antonia Koláčka distancuje a tvrdí, že ho jeho bývalí společníci uvedli v omyl a o tunelování přes Appian Group nevěděl.

03 Na Kunsthalle doplácíme všichni

„Czech Coal jsme prodali právě proto, že jsme nechtěli dále působit v odvětví, které je v rozporu s environmentální politikou Evropy,“ píše Petr Pudil v prohlášení. Z jeho slov by se mohlo zdát, že hlavním důvodem miliardového obchodu byla starost o životní prostředí, ale ve skutečnosti šlo hlavně o zisk. O mimořádné obchodnické hbitosti a také o velmi dobrých politických konexích Pudila s Bobelou svědčí také skutečnost, že v roce 2007 založili firmu REN Power, se kterou začali masivně investovat do solárních elektráren. Stojí za zmínku, že ve stejném roce se Petr Pudil stal prezidentem Evropské asociace uhelného průmyslu Euracoal, což je nejvýznamnější lobbistická organizace, zastupující zájmy evropských uhelných těžařů. „Společně s Evropskou komisí se musíme dále zabývat zejména umožněním přístupu k zásobám domácího uhlí,“ komentoval tehdy Pudil cíl svého působení v Euracoalu. Měl tím na mysli zejména prolomení územních limitů těžby uhlí v severních Čechách, které snižovaly potenciální zisky jeho Mostecké uhelné a dodnes brání zbourání Horního Jiřetína nebo Černic. Pudil se souběžně stal hlavním evropským mluvčím zájmů nejšpinavějšího uhelného energetického byznysu, ale zároveň s kolegy začínal ve velkém investovat do obnovitelných zdrojů. Právě toto období bylo z hlediska investic do solární energetiky takřka zázračné a slibovalo mimořádné zisky. V roce 2005 totiž vláda Jiřího Paroubka přijala zákon o podpoře výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, který provozovatelům fotovoltaiky garantoval velmi štědrou výkupní cenu s fixací na 20 let. Poslankyně ČSSD Iva Šedivá na poslední chvíli prosadila přílepek k zákonu, podle kterého mohl Energetický regulační úřad (ERÚ) výkupní cenu elektřiny snižovat meziročně maximálně o pět procent. V roce 2008 se na trh dostaly levné čínské fotovoltaické moduly, což výrazně snížilo náklady na výrobu solární energie. Stát kvůli špatné legislativě nemohl reagovat na vývoj trhu snížením výkupní ceny, čímž se solární byznys stal zlatým dolem zejména pro investory, kteří podobný vývoj očekávali. Výkupní cena vyskočila ze šesti korun na třináct, což překvapilo snad všechny, kromě těch, kteří už své elektrárny měli postavené. Mezi ně patřil také Vasil Bobela s Petrem Pudilem, kteří tak za peníze všech odběratelů elektřiny dále rozmnožili peníze, vyvedené z Mostecké uhelné (Czech Coal). Přílepek poslankyně Ivy Šedivé a záměrná či nezáměrná neschopnost dalších politiků nás vyjde na stovky miliard, které platíme do kapes malé skupiny dobře informovaných podnikatelů, napojených na politiky. Platíme také vysokou cenu tím, že obnovitelné zdroje energie mají na dlouhou dobu mezi lidmi zkaženou pověst, protože si je pochopitelně spojují se zdražováním a bohatnutím bezskrupulózních elit. Je na místě připomenout, že dvojice podnikatelů vlastní veškeré solární a větrné elektrárny nejen doma, ale i v zahraničí přes mateřskou firmu REN Power Investment B.V., která je registrovaná v Nizozemí, což je hlavní evropský daňový ráj. Pokud dnes Petr Pudil vznosně hovoří o společenské odpovědnosti, tak daně jsou nejdemokratičtějším a spravedlivým způsobem, jak může společnosti vrátit alespoň zlomek z toho, co z ní při svém byznysu vytěžil nebo vyspekuloval. Podle informací serveru Motejlekskocdopole zasahovala ve firmě REN Power letos policie, která vyšetřuje trestnou činnost při zprovoznění fotovoltaické elektrárny Zašová. Policie firmě obstavila 529 milionů korun a trestní stíhání se týká udělení licence na výrobu elektřiny v roce 2010. Policie navíc zabavuje část bonusu, který stát vyplácí za dodávky elektřiny ze Zašové. Kvůli trestnímu stíhání vykázala REN Power v loňském roce ztrátu 305 milionů korun a nebyla schopná zaplatit splátku úvěru od ČSOB. Motejlekskocdopole dále zmiňuje, že veškeré dlouhodobé úvěry REN Power ve výši 1,9 miliardy korun byly převedeny na krátkodobé, splatné do jednoho roku. To může znamenat blízký krach firmy a vážný problém pro trojici majitelů Pudila, Bobelu a Dobrovského.

04 Užitečné umění

Vraťme se ještě k fungování dobročinné nadace rodiny Pudilů. V první dostupné účetní uzávěrce z roku 2015 se dočteme, že kromě daru uměleckých děl v hodnotě více než 238 milionů korun od manželů Pudilových přistálo na účtu nadace dalších 265,5 milionů od společnosti NELSON ANSTALT, registrované v Lichtenštejnsku a vlastněné Petrem Pudilem. Přes 4 miliony korun darovala firma Cheval Finance B.V. registrovaná v Nizozemí, vlastněná společností CHEVAL ANSTALT z Lichtenštejnska, kterou kontroluje Jan Dobrovský. V seznamu dárců chybí už jen Bobelův PETRONIA ANSTALT. Tyto lichtenštejnské anštalty jsou hybridní firmy, které podnikatelé používají k uchovávání peněz mimo dosah domácích daňových úřadů. Velmi pravděpodobně se jedná o dříve zmíněné společnosti, na kterých mají tři společníci bezpečně uložené peníze z prodejů podílů v Czech Coal. Přes dobročinnou nadaci dnes převádí peníze z daňového ráje zpět do České republiky a nakupují za ně umělecká díla po stovkách milionů.
Kromě peněžních darů v celkové hodnotě přesahující 276 milionů korun přibyly v účetních výkazech za rok 2015 ještě blíže neurčená umělecká díla, nezapsaná v rejstříku za více než 46 milionů korun. Do nadačního jmění tedy nadace připsala umělecká díla za celkem 285 milionů korun a dalších 215 milionů z finančních darů. Zbylých 61 milionů z darů zůstává v účetnictví vedené mimo nadační jmění. Nadace v tomto roce hospodařila se ztrátou 128 milionů korun (vygenerovanou tvorbou opravných položek). V roce 2016 darovala firma NELSON ANSTALT nadaci dalších 60 milionů korun, za které nadace nakoupila další blíže nespecifikovaná umělecká díla a navýšila o ně nadační jmění na celkem 565 milionů korun. O rok později přistálo na účtu dalších 106 milionů, opět z lichtenštejnského anštaltu a od firmem bpd partners a Ren Power. Za ně byly nakoupeny další neznámá umělecká díla do nadačního fondu, jehož celková hodnota na konci roku přesáhla 658 milionů korun. Právě blíže nespecifikovaná umělecká díla, nakoupená převážně z peněz z daňového ráje, dnes tvoří už asi dvě třetiny hodnoty rodinné nadace.
Původ financí nastřádaných v Lichtenštejnsku i obchodní praktiky Petra Pudila nasvědčují tomu, že nadaci využívá k takzvanému artwashingu, symbolickému čištění financí i špatné pověsti. Otázkou zůstává, jestli rodinná nadace neslouží také ke snižování daňové zátěže. Mezi partnery nadace patří také firma Cee tax management sídlící v Praze a na Maltě, která se zaměřuje právě na daňovou optimalizaci. Jednatelem firmy je Henricus Petrus Joannes Goossen, který je spřízněný s ředitelkou Kunsthalle Ivanou Goossen. Bývalý obchodní společník Antonio Koláček komentoval vznik rodinné nadace Pudilů slovy: „Nemusí jim záležet na penězích, mají jich všichni tři opravdu hodně. Petr Pudil potřebuje vytvářet mimikry a chce si vytvořit tvář, která je citlivá, jemná a že dokáže taky něco milovat.“
K upevňování pozitivního obrazu slouží také dar nadace Národní galerii v Praze v hodnotě čtyřech milionů nebo příspěvek sto tisíc na výstavu diplomantů AVU v Praze. Významnou roli v celém schématu může hrát už zmíněný galerista Martin Kodl, který vypracoval posudky pro první sadu uměleckých děl, vložených do nadace manžely Pudilovými a je členem její dozorčí rady. Nevíme odkud a za jakých podmínek se díla do majetku nadace pořizují a kde skutečně končí stovky milionů. Petr Pudil ale veškeré pochybnosti ohledně financování nadace popírá: „Kunsthalle Praha je a bude neziskovou organizací, založenou naší rodinnou nadací. Dáváme do projektu naše soukromé zdaněné prostředky bez jakékoliv ambice získat nějakou návratnost zpět.“

05 Zájmy oligarchů

Z rozhovoru s Petrem Pudilem, který pro Artyčok vedla Tereza Jindrová, je dobře patrné, jaký má zakladatel Kunsthalle vztah k placení daní a státu vůbec. „Je tady celá řada lidí, kteří si po dvaceti třiceti letech podnikání uvědomují, že ten majetek, který mají ve své velikosti nepotřebují a mají chuť podporovat projekty, které mění společnost kolem nich směrem, který jim konvenuje,“ říká Petr Pudil a nevědomky tak celkem přesně definuje oligarchii. Je to způsob vlády malé skupiny lidí, kteří mají tak velký majetek, že můžou ovlivňovat směřování celé společnosti podle libosti. Ekonomická transformace šokovou privatizací veřejných statků vedla k vytvoření oligarchické vrstvy společnosti, která dnes koncentruje mimořádné množství majetku a politického vlivu a Petr Pudil je její nedílnou součástí. Dále dodává: „Jsem velkým podporovatelem daňových asignací ve prospěch určitých oblastí společenského života.“ Je totiž plně v zájmu oligarchů, aby mohli svým majetkem svobodně disponovat mimo kontrolu demokratických institucí státu. Sám Petr Pudil k tomu používá společností registrovaných v daňových rájích a rodinné nadace, přes kterou může o využití svého majetku svobodně rozhodovat. „To je to, co by mohlo pomoct k vytvoření občanské společnosti, po které tady dlouho voláme,“ říká podnikatel na závěr. Občanská společnost plní v oligarchii roli ozdoby, kterou si mocní udržují, aby mohli navozovat dojem vlastní demokratičnosti a liberálnosti. Občanská společnost, která nemá žádnou moc, demokraticky kontrolované prostředky a podporu funkčních veřejných institucí je k ničemu a nakonec přímo či nepřímo posluhuje vládnoucím oligarchům. Stejně tak je zájmům oligarchů podřízené a nesvobodné umění, které slepě a nekriticky předstírá, že se jej majetkové nerovnosti, finanční machinace a daňové úniky netýkají. Zájmy většiny lidí, kteří nepatří k hrstce nejbohatších – umělců a umělkyň nevyjímaje – jsou v rozporu se zájmy oligarchů, kteří se tento fakt snaží ze všech sil zakrýt.

06 Autoři

Cyklus připravil: Václav Drozd
Animace: David Přílučík
Editace: Janek Rous