Reportáže 1249 výsledků

Reportáže

Instalace je něčím mezi hrou, uměleckým výstupem a terapeutickou zkušeností. Lze ji nezúčastněně projít, v klidu si v ní odpočinout a zkrátka si ji užít, nebo se na moment ztotožnit s jedním z aktérů lesního požáru, který se snaží najít východisko z naprosto neznámé krizové situace. Cílem této hry ale není zvítězit nad ostatními hráči-jenom společnými silami je totiž možné znovu vybudovat říši, která právě zanikla.
Když zkoumáme, proč někdo nemá kam jít večer spát, nutně si začneme klást neodbytné otázky. Jaké uznáváme hodnoty? Jaký máme vztah k nejslabším členům společnosti? Jak se to projevuje ve veřejném prostoru? Jaký vliv má prostředí na člověka? Kolik máme segregovaných oblastí a lidí v sociálním vyloučení? Jsme rasisté? Jaký máme postoj k bydlení – je to právo nebo zásluha? Vytváří si naše společnost lidi bez domova sama?
Výstava si zahrává s představou meziplanetárního eskapismu – mentální hrou na únik do jiných světů. Čím se ale taková vesmírná cesta stává pro své pasažéry? Záchranou, nebo vězením, v němž už nezbývá nic jiného, ​​​​​​​​​​​​​​​​​​než vzpomínky? Střípky, které si lidský mozek sestavuje do nových abstraktních konceptů?
Bučení je festival experimentální elektronické hudby a audio-vizuálního umění. Jeho sedmý ročník proběhl 2. a 3. srpna 2024 na platformě Přespolní v Lubné u Poličky a vystoupili na něm umělci a umělkyně ze zahraničí i české a slovenské scény.
Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout.
Vystavená díla pracují na formální rovině s prvky zmnožení, modulárnosti, seriálního řazení a současně se strategiemi citace a apropriace, zejména ve vztahu k architektonickým formám. Symbolicky spojujícím prvkem výstavy bude motiv stavebního obkladu, dlaždice, respektive keramické kachličky, který se shodně v tvorbě všech tří oslovených autorů/autorek opakovaně vyskytuje.
Bylo nebylo ve vyčerpaném čase, v němž se prý nemohlo nic stát. Každá výstava je malou bitvou ve vřavě kulturní války. Jednotlivé potyčky zpevňují názorové linie i se jimi dílem prolamují. Jejich rytmus a souzvuk je tlukotem srdce svářící se obce. Kulturní válka je předzvěstí i sublimací. Jejímu rachotu jde snadno uniknout.
Markéta Adamcová se na výstavě zabývá tématy smrtelnosti, generačního traumatu a tělesné zranitelnosti. Její práce zdůrazňuje důležitost porozumění historii a rodinným konstelacím jakožto klíčovým faktorům pro pochopení našeho současného stavu a chování.
Výstava jako celek nabízí divácky přístupnou formou možnost vidět jednotlivé okamžiky spojené s pětatřicetiletým vývojem CJCH v širších souvislostech, nahlédnout “pod pokličku” a uvědomit si nesamozřejmost, občasnou absurditu a zároveň obdivuhodnou odolnost uměleckého světa, v tomto případě ilustrovaného stručnými dějinami jedné umělecké ceny.
Skrze umělecký jazyk nachází umělkyně možnosti, jak se zbavit strachu z budoucnosti a zkusit se nebát konat, a to dohromady v propojení s dalšími, i mimolidskými bytostmi. Jelikož pozdě je, ale stále jsme tu spolu a stále je co dělat pro to, aby nebylo ještě hůř.
Pro výstavu v táborské galerii Okraje se Veronika Čechmánková inspirovala šatníkem své babičky Heleny. Její vzpomínky z dětství na toto prostředí i na její profesi švadleny zpracovala v mnohovrstevnatou instalaci.
Frankovo základní jednotkou a pevným bodem je „tělo“, série figurativních sochařských realizací, kolem nichž se rozpíná architektura bývalého kláštera, potažmo města, do nějž jsou recipročně vloženy samostatné zvukové instalace. Stává se tak mentálním, imaginativním i smyslovým středobodem svébytného universa.
10 heart icon 12 13 ...105