Reportáže 1245 výsledků

Reportáže

Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout.
Vystavená díla pracují na formální rovině s prvky zmnožení, modulárnosti, seriálního řazení a současně se strategiemi citace a apropriace, zejména ve vztahu k architektonickým formám. Symbolicky spojujícím prvkem výstavy bude motiv stavebního obkladu, dlaždice, respektive keramické kachličky, který se shodně v tvorbě všech tří oslovených autorů/autorek opakovaně vyskytuje.
Bylo nebylo ve vyčerpaném čase, v němž se prý nemohlo nic stát. Každá výstava je malou bitvou ve vřavě kulturní války. Jednotlivé potyčky zpevňují názorové linie i se jimi dílem prolamují. Jejich rytmus a souzvuk je tlukotem srdce svářící se obce. Kulturní válka je předzvěstí i sublimací. Jejímu rachotu jde snadno uniknout.
Markéta Adamcová se na výstavě zabývá tématy smrtelnosti, generačního traumatu a tělesné zranitelnosti. Její práce zdůrazňuje důležitost porozumění historii a rodinným konstelacím jakožto klíčovým faktorům pro pochopení našeho současného stavu a chování.
Výstava jako celek nabízí divácky přístupnou formou možnost vidět jednotlivé okamžiky spojené s pětatřicetiletým vývojem CJCH v širších souvislostech, nahlédnout “pod pokličku” a uvědomit si nesamozřejmost, občasnou absurditu a zároveň obdivuhodnou odolnost uměleckého světa, v tomto případě ilustrovaného stručnými dějinami jedné umělecké ceny.
Skrze umělecký jazyk nachází umělkyně možnosti, jak se zbavit strachu z budoucnosti a zkusit se nebát konat, a to dohromady v propojení s dalšími, i mimolidskými bytostmi. Jelikož pozdě je, ale stále jsme tu spolu a stále je co dělat pro to, aby nebylo ještě hůř.
Pro výstavu v táborské galerii Okraje se Veronika Čechmánková inspirovala šatníkem své babičky Heleny. Její vzpomínky z dětství na toto prostředí i na její profesi švadleny zpracovala v mnohovrstevnatou instalaci.
Frankovo základní jednotkou a pevným bodem je „tělo“, série figurativních sochařských realizací, kolem nichž se rozpíná architektura bývalého kláštera, potažmo města, do nějž jsou recipročně vloženy samostatné zvukové instalace. Stává se tak mentálním, imaginativním i smyslovým středobodem svébytného universa.
Autorka zkoumá sílu přírody a zároveň předkládá skutečnost převahy unifikované krajiny. Výstava je inspirována proměnami, v nichž vůle přírody hraje důležitou roli katalyzátoru a reaguje na hyperinformovanost společnosti, které uniká význam nevědomosti a tajemství. Pojďme se tedy podívat na zvláštní místa hald a ponechme přírodě cestu přirozené obnovy a osobité krásy.
Pozoruhodná je například environmentální rovina husitského smýšlení. Podobně jako současné generace totiž žili i Husité tváří v tvář vidině blížící se nebo již probíhající dramatické přeměny světa (potažmo jeho konce tak, jak je v danou dobu znám). Díky tomu s sebou jejich radikálně revoluční agenda nesla i výrazný rozměr něčeho, co by se dnes dalo označit populárním výrazem nerůst.
Rozpouštěním hranic, kulturních konstruktů, národností, taxonomií a kůže transformujeme stará paradigmata člověk/ne-člověk, toxicita/čistota a živý/mrtvý do trvalé spolupráce s cizím. Koneckonců všechny hranice jsou jen přechodné prostory, kde se hmota morfuje a teoretizuje novou existenci.
Cílem výstavy je obsáhnout moderní realistické projevy uvedeného časového období se zohledněním etnických menšin a solitérních autorů v hranicích někdejšího Československa a zároveň nabídnout alternativní pohled na dosud zažité vnímání modernity ve výtvarné kultuře sledovaného období.
10 heart icon 12 13 ...104