Barbora Ciprová 7 výsledků

Barbora Ciprová

Výstava jako celek nabízí divácky přístupnou formou možnost vidět jednotlivé okamžiky spojené s pětatřicetiletým vývojem CJCH v širších souvislostech, nahlédnout “pod pokličku” a uvědomit si nesamozřejmost, občasnou absurditu a zároveň obdivuhodnou odolnost uměleckého světa, v tomto případě ilustrovaného stručnými dějinami jedné umělecké ceny.
Jedna část výstavy kriticky zkoumá solár-punkové vize a představy o budoucnosti, které spojují ekologický život s nejmodernějšími technologiemi, vědou a "pokrokem", stejně jako s různými strategiemi přežití v dystopickém, až posthumánním světě. Druhá část zkoumá různé strategie nerůstu, zpomalení nebo udržitelného života v souladu s přírodou.
Seno, sláma, skládka se zabývá jak reflexí důsledků období zemědělské kolektivizace, tak současnými ekofeministickými perspektivami. Zaměřují se na mezidruhovou solidaritu, ohleduplné a udržitelné vztahy a soužití a vykreslují situace, kdy příroda kontaminovaná lidským působením přebírá otěže a znovu nastoluje rovnováhu, které se člověk může ale také nemusí zúčastnit.
Mezinárodní porota vybrala do 32. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021 pět vizuálních umělkyň a umělců ve věku do 35 let. Jsou jimi Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a umělecký ne-kolektiv björnsonova. Pětice se rozhodla pokračovat ve vývoji, jaký nastolili již umělci a umělkyně v loňském roce, a nesoutěžit o laureátský titul, který tak získali všichni.
Jak konkrétně probíhá výběr a hodnocení umělkyň a umělců v rámci uměleckých ocenění a popřípadě také hodnocení a oceňování na půdě vysokých uměleckých škol, v rámci výstavních a dalších projektů? Jakou má tento výběr a hodnocení relevanci či „objektivitu“? To jsou dlouhodobě diskutované otázky, které zaznívají snad ještě intenzivněji v posledních letech, kdy se v Česku i v zahraničí dynamicky proměňuje klima okolo tradičních modelů udílení uměleckých cen a obecně se stále častěji diskutují otázky forem a etiky spolupráce, péče, podpory, udržitelnosti ad.
Komu všemu by galerie měly být přístupné a nejsou? Jsou tu pro rodiče s malými dětmi a jiné pečující osoby? Jsou tu pro děti, nemocné či jinak handicapované? Chovají se galerie k umělcům a umělkyním, jejichž práci prezentují, férově? Proč jsou produkční výstav, na rozdíl od kurátorů a umělců, neviditelné? Mohou se lidé pracující ve sféře současného umění vyhnout (sebe-)vykořisťování, (sebe-)prekarizaci?