Reportáže

Seno, sláma, skládka

Skupinový výstavní projekt Seno, sláma, skládka připravila pro prostory Galerie Václava Špály Společnost Jindřicha Chalupeckého. Výstava je ohlédnutím za ikonickou realizací Zorky Ságlové v rámci výstavy Někde něco (společně s Janem Ságlem, Bělou Kolářovou a Jiřím Kolářem), uvedené v Galerii Václava Špály v roce 1969 pod dramaturgickým vedením Jindřicha Chalupeckého.

Ságlová tehdy do galerie navezla velké množství schnoucího sena, vojtěšky a slámy, kterou s přáteli chodili pravidelně obracet a k této činnosti vybízeli také publikum. Díla dvou desítek místních i mezinárodních umělců a umělkyň vybraná pro výstavu Seno, sláma, skládka se zabývají jak reflexí důsledků období zemědělské kolektivizace, tak současnými ekofeministickými perspektivami. Zaměřují se na mezidruhovou solidaritu, ohleduplné a udržitelné vztahy a soužití a vykreslují situace, kdy příroda kontaminovaná lidským působením přebírá otěže a znovu nastoluje rovnováhu, které se člověk může ale také nemusí zúčastnit.

umělciPetra Janda, Jan Ságl, Dagmar Šubrtová, Justyna Górowska, Marie Tučková, Shlomi Yaffe, Ruta Putramentaité, Jumana Manna, Věra Kotlárová-Chovancová, Ewelina Jarosz, Ines Doujak, Hanna-Maria Hammari, Nikola Brabcová, Diana Lelonek, Jakub Tajovský, Tadeáš Polák, Martin Hurych, Zorka Ságlová, Tamara Moyzes, Michal Kindernay, David Vojtuš, Anna Hulačová
kurátorVeronika Čechová, Karina Kottová, Tereza Jindrová, Barbora Ciprová
místoGalerie Václava Špály
tagy
účinkujícíVeronika Čechová, Karina Kottová, Tereza Jindrová, Barbora Ciprová
kameraIvan Svoboda
zvukIvan Svoboda
střihIvan Svoboda
interviewIvan Svoboda
organizátorSpolečnost Jindřicha Chalupeckého
playlistySpolečnost Jindřicha Chalupeckého
kategorieReportáže
publikováno19. 4. 2023
délka0:09:09
jazykČesky
embedlink icon
arrow down
související
Seno, sláma, skládka
Výstava je sborem hlasů, který je někdy harmonický a jindy kakofonický a který hledá cesty, jimiž je možné zpochybnit zažité příběhy o zcela soběstačných hrdinských postavách, jež dokážou vyvinout mimořádné úsilí ke zdolávání nepřízně osudu. Odkud pochází rčení, že co nás nezabije, to nás – a za jakou cenu – posílí?
Vztah člověka a půdy je odvěkým hybatelem organizace společenského, kulturního i duchovního života. Půda neodmyslitelně souvisí s našimi základními potřebami, je zdrojem obživy, bezpečným domovem a prostorem splynutí s koloběhem přírody. Přesto jsme tento vztah dovedli do situace neporozumění a krize, která se promítá do všech sfér našeho spolubytí.
Randal Plunkett představuje jedinečný přístup k obnově divoké krajiny, nazvaný V-wilding. Ten kombinuje ekologické principy s veganskou filozofií a nabízí model udržitelné obnovy přírodních stanovišť. Dalibor Dostál se vedle toho zaměřil na návrat velkých kopytníků jako způsob obnovy biologické rozmanitosti, která dnes mizí bezprecedentní rychlostí.
K tomu, abychom mohli začít hledat strategii, která by pracovala s konceptem limitů, je nejprve třeba položit si několik otázek. Co jsou vlastně meze? Jsou to překážky? Nebo příležitost soustředit se na to, na čem skutečně záleží? Nebo se jedná o produktivní omezení? Kolik různých typů mezí existuje? A kolik je způsobů, jak je legitimně překonat? Jdou meze striktně proti růstu? Je růst vůbec potřebný?