střih Martin Pfann 11 výsledků

Martin Pfann

Je umění hobby anebo je to vlastně práce, která má svá specifika? Jak máme v chronicky podfinancované kulturní sféře vlastně tvořit, kurátorovat a psát, když náklady na běžný život stále stoupají?
Lidé této verze budoucnosti nejsou nazíráni jako specifické a samostatně se rozhodující osobnosti, ale naopak jako jednotky deterministicky podřízené přísné kategorizaci. To s sebou nevyhnutelně nese oslabení mezilidských vztahů, jež ukazuje, že krutým důsledkem racionalizace společnosti je nemožnost lidského štěstí.
Názov vychádza z predstáv/idey o akomsi novom zriadení sveta, ktoré nastalo po súčasnej globálnej kríze. Tá sa v príbehu Pieskov mikrosveta stala počiatkom nových mikrosvetov a mikropríbehov, štartujúc ich svojbytnú existenciu. Dej nás ale napokon vedie až za horizont dejín nového zriadenia s úvahou, čo nastalo po zlyhaní deglobalizovanej formy spolužitia.
Tyto dvě výstavy spojuje určitá lokální specifičnost. Výstava Screenopolis se snaží reflektovat určitá lokální témata prostřednictvím současného umění a výstava Mariana Pally představuje lokálně situovaného umělce a jeho tvorbu. Zároveň mezi autory těchto dvou výstav je určitá spojnice i v tom, že obě dvě se hlásí ke konceptuálnímu uvažování.
Slovo wee je skotským synonymem anglického little. Název A wee bit of Heritage představuje snahu o alespoň malé nahlédnutí do kulturního dědictví severo-skotského městečka Wick s téměř devíti tisíci obyvateli. Město bývalo strategickým bodem rybolovu a hlavním přístavem severu Skotska.
Situace se ale za poslední roky změnila, sledi jsou už desítky let vylovení, lov krabů nevynáší jako dřív, jaderná elektrárna je odstavena a jednou z mála věcí, které zde fungují a jsou atraktivní i pro turisty je distilérka, nukleární archiv a The Wick Heritage Museum.
Koncept výstavy je založen na ideové konvergenci díla Catherine Radosy a Jaroslava Vargy, spočívající v odhalování fyzických i symbolických stop minulosti. Oba umělci zkoumají tyto relikty minulých časů a dob z hlediska kolektivní paměti a mechanismů jejího ukládání.
Proluka je vyprázdněným místem, mezerou po minulé situaci, která může být znovu zaplněna. Instalace Colonne / Révolution zachycuje v trojprojekci neustálý koloběh monumentu. Období revoluční Pařížské komuny je ve Francii stále problematickým obdobím, podobně jako u nás například období socialismu: docházelo a dochází k jeho reinterpretaci, tabuizaci či marginalizaci.
Daniela Ponomarevová ve svém projektu Plán DELTA buduje a následně dekonstruuje postapokalyptický příběh reagující na současný stav civilizace. Jádrem dystopického narativu je předpokládaný zánik Země, z níž se stal pouze jakýsi testovací objekt, přechodné místo pro lidstvo, které neodvratně čeká zničení obrovským asteroidem. Situaci fiktivní budoucnosti autorka otevírá pomocí série objektů instalovaných v imerzivním prostředí domnělé laboratoře a textově-obrazového dokumentu.
Objekty představují kovové konstrukce rozmanitých tvarů vypletené přízemi, které autorky ručně odbarvovaly různými druhy čaje. 
Využívají přitom způsoby tkaní nebo drhání, což jsou mimochodem techniky, jež má většina z nás v povědomí především jako polozapomenuté řemeslné praktiky. Toto jejich zaměření odpovídá zvýšenému zájmu současných umělkyň a umělců o materiály a technologie jako je textil, keramika nebo sklo, jež byly dlouho stranou zájmu. Julia a Barbora se každopádně zabývají textilem bez zjevné retro nostalgie, k níž by mohla svádět.
Somatická výstava sa v našej hantírke nazývala svät. Svät sa odohrával na zlome času a priestoru, bol vložený do a zároveň oddelený od sveta, v ktorom panuje čas, priestor, zmysel a význam. Vstup do výstavy bol ritualizovaným prechodom medzi svetom a svätom, medzi dvoma rôznymi dimenziami tej istej skutočnosti. Pútnikov a Pútničky vytrhol z bežného života a vrhol do posvätného časopriestoru, kde sa ich vykoľajené telomysle vystavili udalostiam, ktoré boli vonku neslýchané.