Reportáže

Husto v ústach

Somatická výstava sa v našej hantírke nazývala svät. Svät sa odohrával na zlome času a priestoru, bol vložený do a zároveň oddelený od sveta, v ktorom panuje čas, priestor, zmysel a význam. Vstup do výstavy bol ritualizovaným prechodom medzi svetom a svätom, medzi dvoma rôznymi dimenziami tej istej skutočnosti. Pútnikov a Pútničky vytrhol z bežného života a vrhol do posvätného časopriestoru, kde sa ich vykoľajené telomysle vystavili udalostiam, ktoré boli vonku neslýchané. Svät ich pohltil a pôsobil na nich na rôznych rovinách súčasne – na kognitívnej, emocionálnej, zmyslovej aj bunkovej.

Celkovú skúsenosť formovala tak priepustnosť telomysle, ako aj feng šuej prostredia – farba svetla, smer gravitácie, teplota zvuku, chuť stien, poddajnosť podlahy, elektromagnetické vlnenie, ohybnosť ovzdušia. Vyvolávali v Pútničkách a Pútnikoch proprioceptívne telesné udalosti, cez ktoré si uvedomili svoju prítomnosť v prítomnosti a vnárali sa do skrytých vrstiev časopriestorovej skutočnosti. Prestávali byť Divákmi a Diváčkami, ktorí skutočnosť pozorujú, a stávali sa Účastníčkami a Účastníkmi, ktorí sa na nej podieľajú, uskutočňujú ju. Cez zážitok vteleného vhrúženia nastával moment vsvätenia.”

fragment zo Spevov, Spomienok a Pamätí Veľkej Pekari, poslednej z Uľahčovateliek

umělciLucia Tkáčová, Katarína Hrušková
kurátorMarika Kupková
místoGalerie TIC
tagy
účinkujícíLucia Tkáčová
kameraMartin Pfann
zvukMartin Pfann
střihMartin Pfann
interviewMartin Pfann
kategorieReportáže
publikováno18. 11. 2021
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Husto v ústach
Filip recykluje dávno zapomenuté, modernou odvrhnuté a postmodernou na chvíli vybuzené, ornamenty, fragmenty ornamentů, někdy i znaků, z gotiky a baroka. Ctí jistou kontinuitu lidské a umělecké existence, a nebojí se k tomu ve své tvorbě přiznat. Akcent na drobný detail, který má ovšem zásadní obsahový význam, bývá v souladném kontrastu s plochou; ta sama je však svým ztvárněním evokací na barokní malbu, na informelní povrch, ornamentální strukturu či konceptuální objekt.
Isabelle Cornaro ve své tvorbě využívá nalezené předměty, prodchnuté symbolickým potenciálem nebo emocionální hodnotou, které prezentuje v různých typech zobrazení a médií, aby odhalila jemné významové posuny, vyvolané procesy reprodukce a překladu. Tyto artefakty, vypůjčené z domácích, dekorativních nebo funkčních kontextů, jsou často spojovány se západní kulturou jako mocenským prostředkem, jejich kombinace a uspořádání v jejím díle diváky vyzývá k otázce vztahů mezi systémy reprezentace a naším chápáním světa.
Většina děl vznikla přímo pro výstavní prostory a je výsledkem spolupráce obou autorek, které spojuje téma vztahu k přírodě materializované v práci s organickým tvaroslovím někdy pichlavým, jindy měkce vstřebávajícím.
Výstava vychází ze sbírek Galerie Benedikta Rejta a doplňuje je o několik instalací současných tvůrců a tvůrkyň vzniklých na míru prostoru galerie. Namísto vyčerpávající manifestace hry a hravosti v umění vytváříme kreativní hřiště. Přinášíme ukázku rozličných způsobů a podob, jakých hra může nabývat a čím může být tvorba vybraných umělců a umělkyň inspirativní pro dnešek.