V tomto díle rubriky uvádíme vhled do produkce Art Centra, obchodní organizace exportující české umění v době diktatury komunistické strany v Československu, fungující v Praze od roku 1964 do devadesátých let dvacátého století.
Monumentální íránská zakázka pro šáha v Teheránu, jejíž náhled prezentujeme, je z roku 1977. Před svým náhlým ukončením v roce 1978 způsobeným íránským převratem stihla Československu přinést velké zisky, z čehož Art Centrum politicky čerpalo – na intervenci tehdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala oceňujícího její ekonomický přínos režimu přešla v roce 1977 pod Federální ministerstvo zahraničního obchodu, což odvrátilo hrozbu jeho zániku.
Zařazujeme náhled synchronizace projekčních ploch, určených do reprezentativní a na svou dobu průkopnické multiprojekce, obklopující diváky v expozici.
Stopáž byla uvedena na výstavě Mileny Bartlové a kolektivu Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze, probíhající od 20. listopadu 2015 do 7. února 2016.
informace o Art Centru viz:
Daniela Kramerová, Art Centrum, in: Milena Bartlová, Jindřich Vybíral a kol. (eds.), Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu, Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze 2015, s. 343 – 350
Sláva Sobotovičová
Art Centrum a podoby mezinárodního obchodu s československým uměním před rokem 1989
Filmový záznam pochází ze soukromého archivu pana Aloise Fišárka a ukazuje audiovizuální programy připravené československými umělci, které byly prodané organizací Art Centrum. Tento podnik zprostředkovával do roku 1989 veškerý mezinárodní obchod s československým uměním, tedy i prodej audiovizuálních děl určených především pro propagaci a státní reprezentaci objednavatelů.
I když komunistický režim potlačoval svobodné myšlení, s uměním vzniklým ze svobodného myšlení obchodoval. Kultura, kterou Art Centrum od roku 1964 vyváželo, představovala pragmatický výběr vedený poptávkou, který se odkláněl svým profilem od státního a uvnitř státu prosazovaného výběru jmen a autorů, ale zabezpečoval přísun deviz do státní pokladny.
Aby ale bylo možné vůbec roli a postavení Art Centra a jeho činnosti poodkrýt, je nutné tuto zdánlivě celistvou organizaci rozdělit na jednotlivé nestejně fungující části a přiblížit často protichůdnou rétoriku, která je s touto organizací spojená, a která poodkrývá strukturu a fungování této instituce.
•
Archivní dokumenty (kterých nezbylo mnoho) představují Art Centrum jako podnik, který svým fungováním a zřízením navazoval na předválečnou tradici. Tento “experiment” se v souvislostech oficiálních materiálů jeví jako pokus o hledání možných východisek z nefungující ekonomické situace, ve které se komunistický režim snažil rozvinout předchozí tradice a ekonomicky je vytěžit. Spolu s tímto úkolem Art Centrum mělo usilovat i o rozšíření povědomí o československém umění a prosazovat (a především prodávat) jej do celého světa.
•
Pro své bývalé zaměstnance tato organizace znamenala a stále znamená místo, kde mohli za komunistického režimu uskutečňovat své podnikatelské plány a prosazování umělců. V neposlední řadě pro ně Art Centrum představovalo „otevřené místo a díru ven“ umožňující takřka každému, kdo přivedl do podniku obchodní zakázku, vycestovat do zahraničí. Své postavení a činnost sami zaměstnanci vnímali (a i dnes o ní takto mluví) jako jakousi „měkkou sílu“, která dokáže vedle politické a ekonomické moci výrazně ovlivňovat vnímání a prosazování kultury v mezinárodním kontextu. Postavení Art Centra pak většina zaměstnanců popisuje jako oficiální, ale na státu zcela samostatnou organizaci. Nejdůležitější úlohu podle nich nehrály oficiální nařízení nebo plány, ale osobní rovina obchodu a společný oboustranný zájem na jeho zprostředkování, který stál na monopolu Art Centra a s ním také skončil.
•
Externí spolupracovníci a ti, kteří byli nuceni z důvodu monopolního postavení Art Centra s tímto podnikem spolupracovat, naopak ve svých vzpomínkách často zdůrazňují, že Art Centrum obchody sice zprostředkovávalo, ale výraznějším způsobem se na jejich uzavírání nepodílelo. Zbavují tak svými výpověďmi Art Centrum výsadní role při prosazování a obchodu s československým uměním, čímž ale nesnižují jeho důležitost. Pozornost a úlohu fungování Art Centra přesouvají na činnost produkční a fakturační.
Zároveň v současné době tuto instituci obklopuje i velká míra kritiky zdůrazňující pouhou a zákonem stanovenou zprostředkovatelskou úlohu a paradoxní situaci, kdy komunistický režim používal Art Centrum jako nástroj k získávání deviz a obohacování se na prodeji děl umělců, kteří nemohli uvnitř státu vystavovat. Další téma, které Art Centrum dnes obklopuje je přímo spojené s názorem, že československé umění bylo často pouhou záminkou k záměrům zcela jiným. Většinu rozvojových států, podle výpovědí lidí stojících mimo tuto organizaci, zajímaly daleko více jiné obchodní artikly, než československé umění nebo audiovizuální projekty. Art Centrum tak podle nich především zakrývalo a diplomaticky doprovázelo obchody se zbraněmi a další velké státní zakázky.
•
Dnešní rétorika spojená s Art Centrem se ale především přímo váže na osobní kontakty, zkušenosti a známosti, což přirozeně vyplývá z povahy obchodní činnosti, kterou tato organizace zprostředkovávala. Sama tato instituce tak dodnes přežívá především ve vzpomínkách jednotlivců·, které ale pomalu vyhasínají.
Barbora Ševčíková Pešek
Rok výroby: 1977
Délka: 00:17:07
Digitalizace VHS: VVP AVU
Děkujeme Aloisu Fišárkovi za poskytnutí materiálu VVP AVU. Rovněž děkujeme Barboře Ševčíkové Pešek za zprostředkování.
V rubrice Okno do videoarchivu VVP AVU pravidelně zveřejňuje Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze (VVP AVU) ve spolupráci s Artyčok.tv práce z videoarchivu VVP AVU. Výběr pro Artyčok.tv se zaměřuje na starší díla (materiály z konce 20. století), práce na pomezí videoartu, filmu a dokumentace, nebo i na čistě dokumentární materiály související s nedávným vývojem českého a slovenského výtvarného umění.
