Artist Talks

David Shrigley Artist Talk

Výrazná osobnost současné britské umělecké scény David Shrigley (*1968, žije a pracuje v Brightonu) je známá především kresbami, které spojují temný sarkasmus a úzkostné stavy ze současné společnosti se skromnou upřímností i absurdním humorem.

Ve svých černobílých inkoustových kresbách je schopný obsáhnout sžíravé komentáře k současné společnosti a globálnímu systému i introspektivní a sebereflexivní úvahy. Obraz a text u Shrigleyho vždy fungují dohromady, on sám o sobě ovšem odmítá mluvit jako o ilustrátorovi, označení “cartoonist” (kreslíř) mu však nevadí. Slovo a obraz fungují společně, díla by ideálně měla popisovat a vysvětlovat sama sebe. “Protože dělám práci, která je zároveň obrazem a textem, nepotřebuje to další vysvětlení.” říká o své tvorbě. Výsledkem jsou rozhodné, rozmáchlé i záměrně neohrabané tahy, strohé texty do kterých se dá zabalit úderné i mnohoznačné sdělení.

Častým a vítaným únikem z uměleckého provozu je pro Shrigleyho posedlost fotbalem, sport se ovšem promítá i do jeho práce. Vytvořil maskota týmu Partick Thistle z Glasgow. Figurka, vycházející z korporátního loga slunce, podle Shrigleyho vystihuje jeho vlastní pocity oddaného fanouška trvale neúspěšného týmu. Návrh vyvolal podobné kontroverze, jako jeho socha obřího vztyčeného palce, nazvaná “Really Good”, již nechal dočasně osadit tzv. čtvrtý podstavec na londýnském Trafalgar square. Je také autorem motivu “LONDON FOR EVERYONE”, který po Brexitu nechal vyvěsit londýnský starosta na radnici místo vlajky Evropské unie. V roce 2013 byl nominován na prestižní Turner Prize.

umělciDavid Shrigley
místoAVU v Praze
tagy
účinkujícíDavid Shrigley
kameraArtur Magrot
zvukArtur Magrot
střihJanek Rous
kategorieArtist Talks
publikováno19. 6. 2020
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
David Shrigley Artist Talk
Myšlenkový leitmotiv výstavy je tedy cosi nepřirozené, co vzniklo spíše z konfliktu, roztržením, jehož dozvukem je tudíž trauma. O jaký druh traumatu však jde? Jak je příznačné, Zdena Kolečková komunikuje takto vzniklou bolest jemně, alegoricky a několika vrstevnatě. Navádí diváka k takovému typu čtení, kdy jej podráždí (znejistí) a poté tak trochu uchlácholí, že to přece až zase tak zlé není, aby ve třetí vrstvě přitlačila na pilu podprahové beznaděje.