V angličtině 276 výsledků

V angličtině

Ve svých černobílých inkoustových kresbách je schopný obsáhnout sžíravé komentáře k současné společnosti a globálnímu systému i introspektivní a sebereflexivní úvahy. Obraz a text u Shrigleyho vždy fungují dohromady, on sám o sobě ovšem odmítá mluvit jako o ilustrátorovi, označení “cartoonist” (kreslíř) mu však nevadí.
Isabelle Cornaro ve své tvorbě využívá nalezené předměty, prodchnuté symbolickým potenciálem nebo emocionální hodnotou, které prezentuje v různých typech zobrazení a médií, aby odhalila jemné významové posuny, vyvolané procesy reprodukce a překladu. Tyto artefakty, vypůjčené z domácích, dekorativních nebo funkčních kontextů, jsou často spojovány se západní kulturou jako mocenským prostředkem, jejich kombinace a uspořádání v jejím díle diváky vyzývá k otázce vztahů mezi systémy reprezentace a naším chápáním světa.
Madeleine Bernstorff studovala anglistiku a filozofii. Je filmovou kurátorkou a teoretičkou, spisovatelkou a pedagožkou, filmařkou pracující se Super-8 materiálem.

Série rozhovorů s názvem Berlin: We Should Talk si vytyčila za cíl zprostředkovat vybrané osobnosti spjaté s berlínskou uměleckou scénou. Jedná se o vizuální umělkyně, kurátorky, teoretiky, filmaře, pedagogy.
Vjera Sleutel vystudovala architekturu na univerzitě KU Leuven. Spolupracuje s ateliérem POOT-architectuur v Antverpách a je součástí bruselského architektonicko-filozofického kolektivu BAVO.
Její výzkumy se týkají architektury psychiatrie a specificky redesignu nemocnic jako životného prostředí pro jejich dočasné obyvatele. Se zájmem o sociální a politické aspekty architektury se v praxi zaměřuje na angažování lidí a na konstrukci porozumění navrhování.
Ute Aurand se narodila v roce 1957 ve Frankfurt nad Mohanem, vyrůstala v Berlíně. Začátkem osmdesátých let vystudovala fim na Deutsche Film und Fernsehakademie v Berlíně. Od roku 1985 produkuje své vlastní 16mm filmy. V roce 1987 založila Ute Aurand Filmproduktion. Filmová teoretička Erika Balsom ji označuje za klíčovou figuru berlínské experimentální scény od druhé poloviny 80. let do současnosti.
Škála výstupů z tohoto výzkumu sahá od projektů ve veřejném prostoru a architektonických staveb po sochy a menší díla. V rámci této nevymezené oblasti vyvinula dvojice metodu, která tematizuje napětí mezi funkcí (architektura) a autonomií (obraz) stále přesvědčivějším způsobem a která se soustředí na základní otázku: Ve kterém bodě se každodenní zážitek z prostoru stává estetickým zážitkem?
Strategie umění ve veřejném prostoru zahrnují pestrou škálu uměleckých postupů. Umění může demonstrovat ekologičtější a etičtější způsoby vzájemného chování. Poskytovat příležitosti pro kolektivní účast a sebevyjádření, historickou reflexi a komunitní dialog. Přispívat k našim sociálním, prostorovým a politickým topologiím tím, že navrhuje nové sociální modely, vylepšuje fyzickou infrastrukturu a zabývá se jejím designem. Může ale také legitimizovat ekonomické či politické zájmy, které nepřinášejí prospěch širší veřejnosti.
Jaké jsou proveditelné strategie a etické přístupy proti totalitě platforem a korporátně vlastněných sociálních médií, které umožnují vznikání alternativních způsobů našeho společenského života?
Známe a opakovaně analyzujeme mnoho problémů s komerčními sociálními médii a digitální pracovní silou, ale málo pozornosti je věnováno snahám o vytváření alternativ, jako jsou komunitně provozovaná sociální média a další formy de-platformizace.
Netradičním přístupem k práci s kontextem, materiály, ale i k recyklaci se vyznačuje vlámské studio ROTOR. Kancelář se zabývá výzkumem využívání odpadu či elementů ze staveb či demolic, ze kterých vyvíjejí nové materiály a prvky. V Bruselu také provozují obchod, kde prodávají artefakty ze staveb různého stáří, které se jim podaří získat a které by jinak skončily na skládce.
Co si “that person” myslí? Co se od ní/něj můžeme naučit? Co se nám snaží říct a proč? A o jakém typu systému, o jakém z mnoha světů? Jak je jí/jej možné probudit a za jakých podmínek k nám mluví skrze Mattova ústa? A můžeme s ní/ním mluvit my nebo “that person” vstupuje do interakce jen s bytostmi svého druhu? Jaké to je nemuset se zpovídat z toho, jakého jste věku, pohlaví a jaké další výhody svět, který obývá “that person” nabízí? Které z pater vědomí nám “that person” otevírá?
Americká kurátorka Bojana Coklyat popisuje ve své prezentaci vlastní zkušenosti s přístupem k lidem se zdravotním postižením v České republice. Coklyat realizovala během svého ročního pobytu v České republice výzkum, který se zabýval naším galerijním prostředím. V prezentaci se zaměřuje na práva zdravotně postižených osob a komentuje snahu našich galerií a muzeí vytvářet programy pro návštěvníky s nejrůznějšími druhy postižení.
Scenáristka a režisérka z Jihoafrické republiky, držitelka ceny NAACP Image Award a nominovaná na Oscara. Její vášní je vykoupení africké a ženské identity ve filmu. Zkoumá černošský ženský pohled při vyprávění intimních příběhů obyčejných hrdinů, mužů a žen různých etnik.
V praxi Pauliny Olowské zaujímá průmysl, volný čas a socialistická symbolika stejný vizuální a kulturní prostor. Její realistické obrazy, kresby a koláže si vypůjčují snímky z východní Evropy a americké populární kultury a vytvářejí interkulturní odkaz, který je patrný v celé její praxi, přičemž se zabývá koncepty konzumu, feminismu a designu. Vizuální podoba ženských témat je stejně důležitá jako historické vzpomínky, které se plynule prolínají do jejích koláží a maleb.
Born in Jakarta, Indonesia, 1984, Grace Samboh lives in between Yogyakarta and Medan, Indonesia. Due to questioning (a little bit) too many things all at once, she does curatorial work as well as research. She truly believes that every person needs at least three copies of themselves.
O povaze šílenství se debatuje už od starověku. Duševní nemoc je však vynálezem moderní doby spojené s institucionalizací psychiatrie. Podle Michela Foucaulta to byla potřeba buržoazie 18. století odklidit neposlušné jedince z veřejné sféry, která vedla k zavedení zvláštních ústavů pro tzv. duševně choré. V rámci těchto „cel pro nežádoucí“ se pak psychiatrie vyvinula ve vědeckou disciplínu.
Ve své přednášce se Dubravka Sekulić zaměřuje nejenom na to co a proč potřebujeme změnit v architektonickém vzdělávání a v pokusu udělat tuto disciplínu více spravedlivou/rovnostářskou, ale i na to, jak může taková změna nastat.
The privileged places of art-critical exposure – catalogue essay, curatorial remarks, broadsheet review, glossy art magazine article, academic research paper, art-historical monograph, and their online versions – have been challenged by new means of accessing the art-critical discourse (‘joining the debate’): blog entry, tweet, youtube video, facebook status/comment.
Kader Attia se zabývá koloniální a postkoloniální minulostí, citlivě odkrývá komplikované a „nevyvážené“ vztahy mezi západním a ne-západním světem a zkoumá jejich vzájemnou kulturní, politickou, společenskou a technologickou výměnu. Dlouhodobě se ve své tvorbě vrací k architektuře, zejména k prostředí, které architektura vytváří, společně s jejím prostorovým a politickým rozměrem.
Proces proměny brutalistních věžáků ze 70. a 80. let v centru Bruselu od známého vlámského studia 51N4E byl tématem přednášky Dietera Leyssena, architekta kanceláře, která byla založena Johanem Anrysem and Freekem Persynem v roce 1998. Několikrát byli nominováni na Ceny Mies van der Rohe, mimo jiné za revitalizaci náměstí v albánské Tiraně.
Zatímco Marina Abramovič i nadále bude těžit ze své pozice burzovního hráče, který správně investoval svůj vlastní krví vydřený kapitál do výnosné megakorporace jmenující se Art World, Václav Pišvejc naopak ve svém boji za uznání navždy zůstane především sisyfovským mýtem a otazníkem visícím nad normalitou i normalizací dnešní kultury.
Jaký je smysl umění? Mění se tento smysl, překračujeme-li hranice států a politických systémů? A co se stane, jestliže umění překročí hranice svých vlastních definic?
Na tyto i další otázky se pokusilo hledat odpovědi mezinárodní on-line sympozium s názvem Chalupecký ve světě, které zorganizovala Společnost Jindřicha Chalupeckého.
Vášní Antonyho Gormleyho je ptát se, zda lidská forma – ať už v podobě schránky na lidské tělo, nebo nádoby na lidskou mysl – může dnes sloužit jakožto téma pro kontemplaci; Gormley si pokládá otázky, které se ze své podstaty obracejí k duchovnu.
Jak probíhá přerod na queer tělo na molekulární úrovni? Jak přesně je toto kvíření ”neoddělitelně spjaté s průmyslovým kapitalismem? A existuje nějaká cesta z kapitalistické zkázy, cesta, kterou pandemie ještě víc rozjitřila?
Gideon Boie je architekt a filosof. Je zakladatelem kolektivu BAVO a přednáší etiku a teorii architektury na Fakultě architektury KU Leuven v Bruselu. Jeho práce se zaměřuje na politickou dimenzi umění a architektury.
Cílem RurArtMap je posílit kulturní povědomí o venkově a vytvořit prostor pro kulturní prezentace, platformu pro spolupráci a plánování činností, která by zpřístupnila umělecké a kulturní aktivity ve venkovském prostředí.
Zakladatelé ateliéru An Fonteyne, Jitse van den Berg a Philippe Viérin se zajímají o tradice architektury, o potenciál vycházející z důvěrně známého a obyčejného prostředí a z možností, které se objevují při přenášení těchto myšlenek skrze výstavbu a využití materiálu. Procházka myšlenkami, skicami, projekty a stavbami ukáže na důvěrný vztah architektů k literatuře, vizuálnímu umění a k politice.
Antonia Majaca je kurátorka, teoretička a pedagožka. Působí na IZK Institute for Contemporary Art na Univerzitě v Grazu. Soustředí se na umělecký interdisciplinární výzkum a epistemologii umění ve věku algortimizace.
Série rozhovorů s názvem Berlin: We Should Talk si vytyčila za cíl zprostředkovat vybrané osobnosti spjaté s berlínskou uměleckou scénou. Jedná se o vizuální umělkyně, kurátorky, teoretiky, filmaře, pedagogy.
Trvalá změna je jedinou konstantou v životě, tvrdí Hérakleitos, a dnešní realita jako by potvrdila jeho vizi světa neustálých změn. Architekti se proto snaží rozlišovat mezi tím, co se v jejich disciplíně jeví jako trvalé, a tím, co je pomíjivé a letmé. Můžeme ale mluvit o metamorfóze jako o „esenci“ architektury? Mohou nikdy nekončící cykly transformace zajistit obnovu architektury po opakujících se krizích?
Gabi Ngcobo (*1974), původem z Johannesburgu, je kurátorka a pedagožka, která aktivně participuje na uměleckých projektech nejen v Jižní Africe, ale i v globálním měřítku. Je vedoucí kurátorkou 10. ročníku Berlínského bienále.
Las Nietas de Nonó jsou umělecké duo; sestry Lydela (*1979) a Michel (*1982). Žijí v Barrio San Antón, v napůl venkovské a napůl indrustriální části Caroliny v Puerto Ricu. Ve svém umělecké praxi se soustředí na zobecnění vlastní rodiné historie na širší perspektivu socio-ekonomického stavu Puerto Rica, a historických kořenů tohoto stavu.
In their own words, the text is, “the work of ANON. We are a collective of ‘Other.’ Some of us are sex workers, some immigrants, many of us queer. There are even a few privileged white cucks amongst us. Never the less, ANON is largely the work and brainchild of people of color (PoC). Our social disciplines are as varied as our identities: from journalists to dominatrixes. ANON are the intellectual cousins of #BlackLivesMatter divorced from liberalism.”
Pro(s)thetic dialogues je spíš záznamem divadelní performance odehrávající se na desktopu počítače. Lidský operátor zde vytváří podmínky pro zkoumání performativnosti filosofické zombie poskládané z neuronových sítí.
Sympozium reaguje na současnou kulturní a politickou situaci, vzestup nacionalistické politiky, populismu, euroskepticismu a protiimigračních postojů, z perspektivy současného umění a teorie. Tuto tendenci lze pozorovat nejen lokálně, ale i v celé Evropě. Důraz je položen na interdisciplinární výměnu názorů diskutovaných ve skupině historiků umění, sociologů, filozofů a teoretiků umění.
Ruth Noack (*1964) je kurátorka, historička umění a pedagožka žijící v Berlíně. Zabývá se feministickou a filmovou teorií. Kurátorovala mj. Documentu 12 (2007). Její pedagogická činnost je rozsáhlá, učila na University of Applied Arts ve Vídni, Royal College of Art v Londýně, na Akademii výtvarných umění v Praze v Šalounově ateliéru a v současnosti působí na Dutch Art Institute v Arnhemu v Holandsku. V posledních letech pracuje na svém projektu Museum in school, kde testuje a experimentuje s institucionálními podmínkami školství a možnostmi, jak zapojit umění do procesu vzdělávání jako jeho pevnou součást.
V ateliéru BC architects & studies jsou přesvědčeni, že pokud má architektura mít pozitivní vliv na společnost, musí se soustředit nejen na návrh její infrastruktury, ale i na přetváření procesu vzniku infrastruktury. Musí experimentovat s rolí, kterou hraje každý člen komunity v procesu stavby. Přesná definice profesionálního architekta je už nedostačující.
Pre tvorbu Conrada Armstronga je charakteristický konceptuálny prístup, ktorý sa objavuje asi v celom priereze jeho diela. Pracuje s celou škálou materiálov, vytvára sochy z kartónu a nájdených materiálov, ktoré vchádzajú do priamej komunikácie s bežným prostredím domáceho priestoru alebo tématizujú fetišizmus drobných objektov, ako sú napríklad smartphony.
Co dělat, když můžeme nedělat nic? Vazby, pouta, sevření a hádky jsou metody porozumění. Pozvaní hosté chápou význam důvěry, lásky a zájmu jako klíčových součástí formování think tanků, pracovních skupin a dalších kolektivů zaměřených na výměnu znalostí. Jak se tento způsob jednání liší od protekce? Hlavním cílem zde není korumpovat moc prostřednictvím vztahů, ale vztahy vytvářet za účelem znovuzískání vzájemné relevance.
The “documentary turn” has often been mentioned in debates surrounding the art of the last two decades. Is it possible to describe the ways in which this turn has influenced contemporary photography? How has our perception of documentary changed in the age of smartphones, social media, and youtube?
Mini-sympozium „Bauhaus a funkcionalismus“ zkoumá recepci a interpretaci vzniku a rozkvětu funkcionalismu v Československu v meziválečném období, kontakty s Bauhausem v Německu. Osoba předního teoretika modernistické avantgardy Karla Teigeho a jeho pedagogického působení na Bauhausu je exemplárním příkladem networku a vzájemných kontaktů.
Artyčok.tv in collaboration with Are is bringing a selection of lectures and presentations from the field of contemporary art scene in Greece.
Pro pochopení vzestupu nových forem autoritarianismu je klíčovým nástrojem studium propagandy, je třeba se však podívat i na zvláštní roli, kterou zaujímá propagandistické umění. Jak přispěla imaginace umění, divadla, filmu, designu, architektury a dokonce i her k imaginaci autoritariánské? A lze si představit různé formy populárního a emancipačního propagandistického umění, jak se staví na obranu jiného světonázoru?
Zach Blas, americký umělec, spisovatel a filmař se ve své tvorbě zabývá tématy jako je politika, současné technologie, či queer teorie. V rámci své umělecké produkce se pohybuje od teoretického bádání přes konceptualismus a performance až po sci-fi. Dlouhodobě se zaobírá internetem a informačními technologiemi a tím, jak jsou tyto prostředky používány ke sledování či řízení jednotlivců a společnosti.
Sex, nemoc a videopáska“ je pocta videu jako médiu, které umožnilo ženám poprvé tvořit a prolamovat pravidla sebezobrazení, místo toho, aby jen reprodukovaly obrazy, které jim byly předávány. Podobně jako se Vanalyne Greenová zapojila do práce s videem, umělkyně a autorky, které přispěly k tomuto projektu, dekonstruují a nanovo budují svou uměleckou praxi tak, aby odpověděly na výzvy a možnosti dnešní technologicky mediované společnosti.
„Důležité je jen to, co ti připadá skutečné. Máš právo využívat objektivní význam pro své vlastní účely,“ tvrdí jedna z postav ve videu Rozštěpený epistemolog. Z pozice konzumenta současné informační exploze, akcelerované sociálními sítěmi a silně rozmlženou funkcí gatekeeperů, je stále těžší nalézt pevnou půdu pod nohama.
Ateliér MSA se věnuje různým projektům, od návrhů veřejných prostor pro plánování rozvoje měst. V květnu 2017 získala kancelář Cenu Miese van der Rohe 2017 v kategorii „Začínající architekt“ za realizaci menšího domu na předměstí Bruselu se sociálními byty situovaného na pozemku, na němž se na první pohled nedalo nic postavit.
Mouton se zabývá navrhováním konstrukcí a zpracováváním stavebních projektů s důrazem na projekty architektonické. Filozofie této projekční kanceláře je taková, že konstrukci je třeba chápat jako součást architektury a stejně jako architektura musí mít svůj návrh. Kromě toho je konstrukce často neoddělitelnou součástí architektury a hraje hlavní roli ve vnímání celého návrhu. Cílem je vyvíjet pro každý projekt zvlášť silný konstrukční koncept a zároveň se podílet na výsledné podobě návrhu.
At a moment of digital ubiquity, it may be easier to treat the data from digital platforms as primary in contemporary innovation and to believe that, if coated with sensors in an internet of things, the stiff, dumb world will suddenly become responsive and “smart.” But the heavy lumpy components of space are themselves information systems that don’t really need digital devices to make them dance.
Beáta Istvánkó (1987) je kurátorka a historička umění z Budapešti. Po vysokoškolském studiu začala působit jako projektová koordinátorka na Maďarské univerzitě výtvarných umění a ve Studiu Asociace mladých umělců. Jako kurátorka zároveň realizovala řadu vlastních projektů. V roce 2017 založila ISBN books+gallery, první nezávislý obchod zaměřený na současné umělecké publikace v Budapešti.
V únoru 2019 vydala Documenta 15 tiskovou zprávu oznamující jména uměleckých ředitelů/lek nastávající edice největší světové výstavy umění. Oznámení přineslo hned dvě historicky pokrokové novinky. Výstavu nebude jako tomu bylo vždy doposud řídit jednotlivec, ale kolektiv (a to dokonce kolektiv umělců), přičemž prvně od založení výstavy v roce 1955 bude vedení svěřeno kurátorům z asijského kontinentu.
Dron integruje funkce prostředku určeného k ničení a vyhlazování urbánních společenství a vraždění ze vzduchu, s funkcemi průzkumného a rafinovaného nástroje, který dovedl oživit zájem o kontaminované a vyloučené zóny. Navíc ukazuje svůj potenciál jako prostředek pro budování obydlí, a prokázal své schopnosti při průzkumu pozemků a nemovitostí, neboť se užívá ke shromažďování dat a obrazů, které jsou vhodné pro účely trhu.
Erik Vilím (*1990) je estetik a kurátor. V letech 2017 až 2019 absolvoval doktorandské studium na Ústavu literární a umělecké komunikace na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře. Jeho závěrečná práce nesla název Meditatívnosť výrazu vo vizuálnom umení.
NU architectuuratelier se zaměřuje na experimentální architekturu, jejich cílem je přispět za použití odpovídajících materiálů a promyšleného využití prostoru ke zlepšení životního prostředí. Ve své tvorbě se mimo jiné věnují také krajinářství. Ateliér byl nominovaný na cenu Mies van der Rohe a Belgickou cenu za architekturu s projektem C-mine Expeditie. Jedná se o rekonstrukci starého důlního komplexu, který dnes slouží jako kulturní a zábavně-vzdělávací park.
Conceptualized by Zbyněk Baladrán, Vít Bohal, Dustin Breitling and Václav Janoščík, the conference brings together theorists, artists and organizers who collaborate and elaborate on their visions in order to discover junctures of overlap for thinking about the emancipatory potentials of the future.
Klíčovým prvkem jejich umělecké praxe je text psaný „mimo stránku“. Pomocí slov a vět vytváří umělecké duo nové názvosloví a pracuje tak s problematikou odhalování neviditelného. Natroshvili a Jincharadze jsou zakladateli muzea "na zavolání" - Muzeum současného umění Tbilisi. Nedávno založili platformu slov - často kladené otázky -, která zpracovává všechny druhy textových formátů.
V přednášce bych se chtěla věnovat problematice práce umělkyně z pohledu feministické umělecké tvorby a diskutovat o tom, jak se feministické umělkyně již od konce 70. let zabývaly problematikou flexibilní a prekérní práce. Tzn. problémy, které jsou dnes také tak důležité pro práci umělce. Z pohledu těchto umělkyň otevřelo zkoumání práce novou dimenzi, jak chápat a reflektovat práci umělkyně a její emancipaci.
Architektura znamená otevírání možností: potenciálu místa, skrytých příležitostí v určité situaci v daný okamžik, programových konfliktů. V tomto smyslu nejsou architektura a urbanismus protichůdné obory s různými výsledky, ale obdobní prostředníci s různým měřítkem a na různém stupni složitosti s tím samým cílem, dát prostor životu.
Gvantsa Jishkariani (1991) žije v Tbilisi. V roce 2013 založila spolu s Eliso Kirvalidze první časopis o gruzínském současném umění a designu (gargar.ge). V roce 2017 získala Cenu Tsinandali, jediné gruzínské ocenění pro mladé umělce, spisovatele a vědce. Ve stejném roce spolu s Natou Kipiani v Tbilisi otevřely Galerii Patara.
Debata se zaměří na osvětlení metod, jež při terénním výzkumu a zkoumání přeživších, svědků a obětí násilí (války, komunitní, domácí, sexuální násilí) používá etnografie. Účastníci debaty je srovnají s diskutovaným filmem Renza Martense “Enjoy the Poverty”. Martens navrhuje místním fotografům v násilím zmítané Demokratické Republice Kongo využít jako hlavní zdroj národního bohatství země lidskou chudobu. Ve filmu je autor učí, jak se mají zmocnit obrazů vlastní chudoby.
Jussi Parikka je spisovatel a teoretik médií, který vyučuje technologickou kulturu a estetiku na Winchesterské škole umění (University of Southampton). Pohybuje se zejména na poli současné kulturní teorie, filozofie, současného umění, kyberkultury a digitální kultury. Zásadní je jeho přínos v oblasti materiality médií, které analyzuje z pohledu filozofie nového materialismu. Věnuje se tak vztahu mezi přírodou a technologiemi za použití pojmu medianatures, jež je zjevným odkazem na nature cultures Donny Haraway.
Postmrtná fotografie – mrtvá tradice zobrazování zemřelých těsně před pohřbením po sobě zanechala tisíce nepochopitelných, temných a velmi intimních obrazů, které lze snadno objevit v rodinných archivech, na bleších trzích a v hromadách odpadu. V rámci současné práce na souboru esejů Flak představí polskou postmrtnou fotografii a literární přístup k fenoménu nalezených fotografií.