Výstava dvou mladých autorů představuje různé přístupy k práci se dřevem. Vojta Horálek maloval bytosti sbité z dřevěných prken a Martin Pertl vytvořil dřevěnou konstrukci pro Wartburg 353 W.
Výstava dvou mladých autorů, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného, je jejich prvním větším i prvním společným představením. Nesourodost monumentálního sochaře s malířem užívajícím klasických prostředků, malířem normálním, je dána jen povrchní škatulkou médií, a pohroužíme-li se do jejich tvorby hlouběji, je zřejmé, že je pojí tematické plány i podobný způsob narace a především zaujetí pro materiál, který každý z nich využívá odlišným způsobem. Pertl jako prostředek, formu, Horálek jako obsah, námět. Dvě různé perspektivy pak tyto autory spojily i přesto, že každý z nich vychází z jiného působiště.
Martin Pertl (1984) je studentem ateliéru sochy Michala Gabriela z brněnské Fakulty výtvarných umění, Vojtěch Horálek (1983) studentem ateliéru malby Michaela Rittsteina z Akademie výtvarných umění v Praze. Společná mají pak studia na Střední uměleckoprůmyslové škole na pražském Žižkově, kde se jejich cesty poprvé protly.
Ve chvíli, kdy se studium obou přeneslo do své závěrečné fáze, se představují výstavním projektem DO LATĚ, který sám o sobě odkazuje na ústřední bod jejich společného zájmu. Dřevo.
Martin Pertl se jej chápe jako řemeslně zručný sochař myslící v monumentálním řádu a neotřelých koncepcích. Tematizuje jak prvky z reálného života, jakým je například Automobil (smrkové dřevo, 430 x 155 x 157 cm, 2008), v němž holou konstrukci Wartburgu 353 W přenesl do neočekávaného materiálu (dřeva, jak jinak), tak prvky imaginativní, fantaskní, jakým je například objekt s názvem Chata (smrkové dřevo, 510 x 300 x 300 cm, 2007), v nichž reálné podněty modifikuje v konstruktivním řádu do nedešifrovatelných výsledků. Oba tyto objekty pocházejí z cyklu nazvaného Na vysoké noze, k jehož realizaci (přestože materiál, který ke své práci využíval, byl různorodý) použil tentokrát výhradně dřevo. Jeho zájem o něj se začal odvíjet od libé haptické zkušenosti a posléze touhy vyzkoušet si v konstrukcích užití tesařských spojů, které začal postupně aplikovat na předměty a objekty, v nichž by je divák nečekal.
Oproti němu k médiu dřeva přistupuje Vojtěch Horálek z druhého, ryze vizuálního konce. Dřevo jej zajímá jako image (ve smyslu dojmu, obrazu, představy), kterou může zahrnout do svého malovaného světa. A že si ho výrazně přetvořil (doslova) k obrazu svému! Vidí jej jakoby prizmatem jiné dimenze. Kontury jím stvořeného světa jsou zdánlivě shodné s tím světem, jaký známe my. Avšak na rozdíl od reality je Horálkův svět obýván bytostmi sbitými z dřevěných prken, latí, z několikanásobných beden a bedniček, které přirozeně personifikovány vykonávají běžné lidské (úžeji mužské) činnosti – V dílničce (olej na plátně, 200 x 200 cm, 2008) pracují v dílně, v malbě Jablka (olej na plátně, 200 x 300 cm, 2008) sčesávají jablka ze stromu, ve Sklizni (olej na plátně, dřevo, 200 x 200 cm, 2008) shrabávají listí. Dokonce tak, až se malba mění v asambláž přidáním materiálové složky. Horálek tu vystupuje ze své malířské formy a míří vstříc Pertlovi. Tak, jak by to pro společného ducha výstavy téměř nikdo nedělal, ale tak, jak to může někdo, jehož zásadním interesem je materiál, udělat nejlépe.
Kateřina Tučková
