Pořady

DumB (nedorozumění)

Na konci roku 2012 se do konkurzu na ředitele Domu umění města Brna přihlásilo pět uchazečů. Zřizovatel této instituce, brněnský magistrát, odmítal zveřejnit jejich jména s odvoláním na zákon o ochraně osobních údajů.Novou ředitelkou byla na doporučení výběrové komise nakonec jmenována Terezie Petišková. Jedním ze dvou neúspěšných uchazečů byl dosavadní ředitel Rostislav Koryčánek; po vyhlášení výsledků byl ze své funkce předčasně odvolán. Důvody tohoto předčasného odvolání zůstaly ze strany magistrátu bez jakéhokoliv vysvětlení. Vzhledem k vyšší míře "utajení", provázely celé výběrové řízení dohady a spekulace. Dodnes například zůstává otázkou, kdo byl oním třetím uchazečem v konkurzu.

Proti výsledkům výběrového řízení se mezi odbornou veřejností zvedla vlna nevole. Začátkem roku 2013 byla zveřejněna petice s názvem Výzva 2013, která otevřeně kritizovala tehdejší vedení města v oblasti kultury a požadovala okamžité odvolání náměstkyně primátora pro kulturu, vedoucí odboru kultury a předsedy kulturní komise. Odborná veřejnost mimo jiné požadovala zdůvodnění, proč dosavadnímu řediteli nebyl prodloužen jeho mandát. Jediným oficiálním argumentem brněnské radnice byl údajný propad v návštěvnosti. Porovnali jsme tedy přehledy roční návštěvnosti Domu umění mezi lety 2002 a 2012. Abychom však tato data mohli vzájemně porovnat, musíme nejdříve zohlednit několik změn. Na počátku funkčního období Rostislava Koryčánka probíhala rekonstrukce Domu umění a budova byla po dobu celého roku pro návštěvníky zcela uzavřena. Po znovuotveření Domu umění došlo následně ke změně metodiky ve výpočtu návštěvnosti. V období, kdy se používala starší metodika výpočtu, se počet návštěvníků násobil počtem současně probíhajících výstav, tedy dvěma resp. třemi. Navíc se celkový počet návštěvníků výstav, které spadaly do dvou kalendářních období, uváděl jak v jednom, tak v následujícím roce. Oproti tomu nová metodika již nenásobí počet návštěvníků počtem současně probíhajících výstav a data získaná na přelomu kalendářních období uvádí vždy pouze v jednom roce. Ani jeden z výše zmíněných faktů se v tabulkách městských úředníků nezohlednil. Pro náš graf návštěvnosti jsme se pokusili metodiku alespoň částečně sjednotit a proto jsme výsledky návštěvnosti od roku 2007 do roku 2012 vynásobili třemi. Touto optikou bychom pak mohli návštěvnost během funkčního období Rostislava Koryčánka označit v rámci posledních deseti let za srovnatelnou s předchozími obdobími, nebo dokonce za lehce nadprůměrnou.

Formou případové studie jsme se pokusili ukázat vzniklé nedorozumění okolo Domu umění a nastínit střet zájmů a představ mezi zvolenou politickou reprezentací a odborným vedením kulturních institucí.

placeDům umění města Brna
tags
castBarbora Šedivá, Rostislav Koryčánek, Terezie Petišková, Roman Onderka, Viktor Pantůček, Stanislav Michalík, Jana Bohuňovská, Jitka Pernesová, Pavel Liška
cameraJiří Havlíček
soundJiří Havlíček, Johana Švarcová
editingJiří Havlíček
interviewJiří Havlíček, Johana Švarcová
translationZuzana Rousová, Adéla Dörnerová, Tereza Stejskalová
playlistsKritický seriál
categoryPořady
published1. 11. 2013
languageČesky / English
embedlink icon
arrow down
related
DumB (nedorozumění)
Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit.
V prvním díle kritického pořadu NG mapujeme kritiku Národní galerie z pozic současných umělců. V průběhu let 2000 až 2011 jejich aktivity nabíraly nejrůznější podoby, počínaje protesty a demonstracemi před budovou Veletržního paláce a konče řadou více či méně legálních akcí nebo intervencí přímo v prostorách Sbírky moderního a současného umění.
Studie případu OMG je zmenšeným modelem celorepublikové problematiky (nejen) kulturní politiky současnosti a ukazuje, kam až je třeba upírat pozornost, aby bylo vůbec možné se na tomto poli smysluplně pohybovat a konat. Zároveň zkoumá pestrou a různorodou pavučinu zájmových skupin, které se v této oblasti chtějí realizovat či se alespoň podílet na jednotlivých rozhodnutích.
OMG je ovšem i určitou (ač ještě ne zcela potvrzenou) nadějí, že přísným a vytrvalým kritickým dohledem nad formováním veřejné instituce (institucí veřejného zájmu) lze i zvnějšku rozhodovacího aparátu dosáhnout přesvědčivých výsledků a měnit leckterá chybná či skandální rozhodnutí i po jejich přijetí.
Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit.
Zatímco Marina Abramovič i nadále bude těžit ze své pozice burzovního hráče, který správně investoval svůj vlastní krví vydřený kapitál do výnosné megakorporace jmenující se Art World, Václav Pišvejc naopak ve svém boji za uznání navždy zůstane především sisyfovským mýtem a otazníkem visícím nad normalitou i normalizací dnešní kultury.