Pořady

DumB (nedorozumění)

Na konci roku 2012 se do konkurzu na ředitele Domu umění města Brna přihlásilo pět uchazečů. Zřizovatel této instituce, brněnský magistrát, odmítal zveřejnit jejich jména s odvoláním na zákon o ochraně osobních údajů.Novou ředitelkou byla na doporučení výběrové komise nakonec jmenována Terezie Petišková. Jedním ze dvou neúspěšných uchazečů byl dosavadní ředitel Rostislav Koryčánek; po vyhlášení výsledků byl ze své funkce předčasně odvolán. Důvody tohoto předčasného odvolání zůstaly ze strany magistrátu bez jakéhokoliv vysvětlení. Vzhledem k vyšší míře "utajení", provázely celé výběrové řízení dohady a spekulace. Dodnes například zůstává otázkou, kdo byl oním třetím uchazečem v konkurzu.

Proti výsledkům výběrového řízení se mezi odbornou veřejností zvedla vlna nevole. Začátkem roku 2013 byla zveřejněna petice s názvem Výzva 2013, která otevřeně kritizovala tehdejší vedení města v oblasti kultury a požadovala okamžité odvolání náměstkyně primátora pro kulturu, vedoucí odboru kultury a předsedy kulturní komise. Odborná veřejnost mimo jiné požadovala zdůvodnění, proč dosavadnímu řediteli nebyl prodloužen jeho mandát. Jediným oficiálním argumentem brněnské radnice byl údajný propad v návštěvnosti. Porovnali jsme tedy přehledy roční návštěvnosti Domu umění mezi lety 2002 a 2012. Abychom však tato data mohli vzájemně porovnat, musíme nejdříve zohlednit několik změn. Na počátku funkčního období Rostislava Koryčánka probíhala rekonstrukce Domu umění a budova byla po dobu celého roku pro návštěvníky zcela uzavřena. Po znovuotveření Domu umění došlo následně ke změně metodiky ve výpočtu návštěvnosti. V období, kdy se používala starší metodika výpočtu, se počet návštěvníků násobil počtem současně probíhajících výstav, tedy dvěma resp. třemi. Navíc se celkový počet návštěvníků výstav, které spadaly do dvou kalendářních období, uváděl jak v jednom, tak v následujícím roce. Oproti tomu nová metodika již nenásobí počet návštěvníků počtem současně probíhajících výstav a data získaná na přelomu kalendářních období uvádí vždy pouze v jednom roce. Ani jeden z výše zmíněných faktů se v tabulkách městských úředníků nezohlednil. Pro náš graf návštěvnosti jsme se pokusili metodiku alespoň částečně sjednotit a proto jsme výsledky návštěvnosti od roku 2007 do roku 2012 vynásobili třemi. Touto optikou bychom pak mohli návštěvnost během funkčního období Rostislava Koryčánka označit v rámci posledních deseti let za srovnatelnou s předchozími obdobími, nebo dokonce za lehce nadprůměrnou.

Formou případové studie jsme se pokusili ukázat vzniklé nedorozumění okolo Domu umění a nastínit střet zájmů a představ mezi zvolenou politickou reprezentací a odborným vedením kulturních institucí.

místoDům umění města Brna
tagy
účinkujícíBarbora Šedivá, Rostislav Koryčánek, Terezie Petišková, Roman Onderka, Viktor Pantůček, Stanislav Michalík, Jana Bohuňovská, Jitka Pernesová, Pavel Liška
kameraJiří Havlíček
zvukJiří Havlíček, Johana Švarcová
střihJiří Havlíček
interviewJiří Havlíček, Johana Švarcová
překladZuzana Rousová, Adéla Dörnerová, Tereza Stejskalová
playlistyKritický seriál
kategoriePořady
publikováno1. 11. 2013
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
DumB (nedorozumění)
Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit.
Zatímco Marina Abramovič i nadále bude těžit ze své pozice burzovního hráče, který správně investoval svůj vlastní krví vydřený kapitál do výnosné megakorporace jmenující se Art World, Václav Pišvejc naopak ve svém boji za uznání navždy zůstane především sisyfovským mýtem a otazníkem visícím nad normalitou i normalizací dnešní kultury.
Publikace má podobu průvodce 10 trasami po Cejlu a jeho okolí (Brnox) a od svého vydání v roce 2016 vzbudila řadu kladných i kritických ohlasů. Smyslem diskuse přímo v místech, jichž se kniha týká, bylo vyslechnout názory pozvaných účastnic a účastníků a následně o nich debatovat.
Diskuse je doplněna několika následnými rozhovory k tématu publikace Brnox, její možné interpretaci a hodnocení.
Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit.
Často vystupují jako blahosklonní mecenáši, kteří se rozhodli z dobré vůle dát stranou něco z nastřádaných milionů a přispět tak k veřejnému blahu a rozvoji vysoké kultury. Jejich na první pohled dobré záměry bychom však měli vnímat v kontextu pohnuté politické a ekonomické historie (nejen) naší země. Měli bychom se ptát, jak ke svým majetkům přišli a kolik společenských nebo ekologických škod napáchali při jejich hromadění.