Reportáže

Enemies of Good Art

Public Meeting je základním kamenem aktivit, které realizuje britská platforma Enemies of Good Art. V roce 2009 se poprvé v londýnské Whitechapel Gallery sešlo na 20 umělkyň a umělců, aby společně za přítomnosti vlastních dětí otevřeli téma svobodné umělecké tvorby a zároveň rozebrali problematiku umělců, kteří jsou současně také rodiči. 

Od tohoto okamžiku seznamuje projekt Enemies of Good Art veřejnost s jejich autentickou zkušeností, jak skloubit profesní a soukromý život. Mezi hlavní aktivity tohoto sdružení patří pořádání veřejných diskuzí, které se vyznačují širokým záběrem témat, interdisciplinaritou a dokumentací, díky které je možné si záznamy téměř všech setkání poslechnout zpětně on-line na jejich internetových stránkách.

Martina Mullaney vystudovala fotografii na Royal College of Art v Londýně a spolupořádala pod hlavičkou Enemies of Good Art osm veřejných setkání ve Whitechapel Gallery, Tate Modern nebo Southbank Centre. Od roku 2010 vede vlastní pořad na britské rádiové stanici Resonance, mezi jejími hosty se objevili Wendy Ewald, Hermione Wiltshire, Susan Bright, Rut Blees Luxembourg, Jennifer Thatcher, Camilla Brown, Rachel Anderson, Elinor Carucci, Helen Knowles, Jude Kelly, Catherine Grant, Josie Appleton, Paul Halliday, Lina Dzuverovic, Ken Pratt, Jemima Brown, Gideon Mendel, Irene Revell a Hannah Black.

http://www.enemiesofgoodart.org/

umělciMartina Mullaney
místotranzitdisplay
tagy
účinkujícíMartina Mullaney
kameraMiguel Cerro
zvukMiguel Cerro
střihJan Vidlička
interviewEmily Naine
kategorieReportáže
publikováno14. 2. 2013
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Enemies of Good Art
Více-než-oceánská perspektiva je spekulací o vnímání, emocích, inteligenci a schopnosti jednat. Přináší s sebou příliv dekoloniálního myšlení, posthumanismu, materiálního feminismu, queer ekologií, mediální teorie a spirituality, které se v této vlně prolínají skrze mezioborovou estetiku a environmentální spravedlnost.
Vycházeje z toho, jak se pod vlivem globálního kapitalismu mění práce a jakou roli hraje ženské dělnictvo, osvojuje si film „Některé ženy, jiné ženy a všichni ti zahořklí pivaři“ (2014, Rehana Zaman) kontroverzním a provokativním způsobem konvence britské telenovely, které prokládá dokumentárním záznamem setkání migrujících žen ve Velké Británii v nezávislé organizaci Justice for Domestic Workers (Spravedlnost pro pracující v domácnostech) v Leedsu.
Komu všemu by galerie měly být přístupné a nejsou? Jsou tu pro rodiče s malými dětmi a jiné pečující osoby? Jsou tu pro děti, nemocné či jinak handicapované? Chovají se galerie k umělcům a umělkyním, jejichž práci prezentují, férově? Proč jsou produkční výstav, na rozdíl od kurátorů a umělců, neviditelné? Mohou se lidé pracující ve sféře současného umění vyhnout (sebe-)vykořisťování, (sebe-)prekarizaci?