Nový feminismus: Příště, lásko, budu #neprůstřelný

Úvodní obrázek z videa Love Fighter

V tomto videu soustředí umělkyně svoji pozornost na maskulinní sebe-prezentaci v YouTube komunitách, v genderově podmíněném prostoru webových stránek Askmen.com a debatního fóra Yahoo Answers, aby tak podrobila kritice „nejen přehnaný důraz na maskulinitu, ale také její idealizované předobrazy, a jak často se maskulinita váže na atleticismus nebo na postavu vojáka“. (CanadianArtForum)

Úvodní obrázek z videa Equality

Nové video „Rovnost“ Jennifer Chan představuje svým způsobem odbočku od obvyklého stylu jejích prací. Hlas Liama Gillicka, symbolu modernistického racionalismu, zaznívá napříč kapitolami o ahistorické svobodě, stejnorodosti a rovnosti. Video je plné homogenizovaných osob, členů zasíťované společnosti, které se čile hlásí ke své sexuální orientaci, zaměstnání a imigrantství.

Je rozdíl mezi těmi, kteří hlásají nápravu a těmi, kteří hlásají přípravu. Zatímco mezi těmi druhými najdeme „vlastenecké survivalisty“, řidiče džípů, stavitele úkrytů, a ty, co investují do zlata, k těm prvním patří progresivisté, revizionisté a lidé žijící ve stylu retro. Možná záleží na tom, kolik si myslíme, že nám zbývá času. Když vidíš vír, roztáčí se směrem k tobě, anebo se stáčí stále hlouběji, pryč od tebe? Rozdíly se hroutí. Hurikán se stává plochým.

Severní tichomořský vír je největším ekosystémem na Zemi. Nachází se mezi rovníkem a padesátým stupněm zeměpisné šířky. Obíhá ve směru hodinových ručiček kolem klidnějšího centra a vtahuje do sebe Severní pacifický proud, Severní rovníkový proud, proud Kurošio a Kalifornský proud. V těchto koňských šířkách s malými srážkami a mírnými větry je plovoucí materiál vtahován do středu pomalé spirály, kde se hromadí v nekonečném víru odpadu rotujícího na ploše srovnatelné s územím Turecka.

Víčka od lahví, zapalovače a balony, omylem považovány za kořist, plní žaludky albatrosů a želv. Mikroskopické kousky umělé hmoty se zachytávají v horních částech vodního sloupu, pod mořskou hladinou. Na rozdíl od organických nečistot, které se rozkládají biologicky, plasty podléhají fotodegradaci, kdy se rozpadají na stále menší částečky zůstávajíce však polymery. V této fázi hrozí, že částečky pohltí nějaký mořský organismus, a stanou se součástí potravinového řetězce.

Oblast narůstající homogenity a tomu odpovídající toxicity, procházející procesem pohlcování a rozkladu, se neustále rozšiřuje. Lidé ve videu  Rovnost  Jennifer Chan říkají: „Jsem atlet.“, „Jsem vědec.“, „Jsem architekt budoucnosti.“ V super-přítomnosti simultánní sítě platí, že nerozlišitelnost je totéž co neviditelnost.

Pokud je rozdíl mezi rázem obrazů ve videích  Rovnost  a  Milostný bojovník  a rázem komentáře Liama Gillicka, spočívá v tom, že jsme u mnoha obrazů Jennifer Chan svědky konfrontace s něčím, na co nelze nijak racionálně reagovat, s něčím zavrženíhodným. Gillickova reakce na škodlivé účinky pravicových ideologií spočívá naopak v tom, že se výzvám projektu moderny postavíme a navážeme na ně. To podle něj děláme obsazováním, hlášením se ke svému autorství, zapojením se do organizovaných struktur modernismu, a jeho systémů; zkrátka s jeho racionalismem.

Nestačíme se ale však divit nad pejskem v citovém jádru videa  Rovnost . Neschopen vyrovnat se se skutečností toho, co je před ním, zoufale šťouchá packou do mrtvého těla svého druha ve snaze o jeho oživení. Domnívám se, že zde dochází k rozpadu, jenž není o nic méně děsivější, než ten náš, jemuž čelíme v antropocénu naznačeném v úvodní scéně videa. Tato hrůza sjednocuje dvě skupiny: ty, co napravují, a ty, co se připravují. Skrývá se přímo pod povrchem, v  úsilí mladých mužů stát se #neprůstřelnými ve videu  Milostný bojovník , a v stejně tak neprostupných úsměvech těch mistrů roztomilého individualismu v sociální síti.

Jennifer Chan tvoří videoremixy, animované gify, instalace a webové stránky, jež se potýkají s genderově podmíněnými afekty mediální kultury. Její práce se promítaly a byly vystaveny na sólo výstavách v rámci Transmediale 2013 (Německo), Future Gallery (Berlín), Images Festival (Toronto), Vox Populi (Philadelphia), The Nightingale (Chicago) a nedávno v galerii LTD (Los Angeles).

Díla Jennifer Chan se objevila na stránkách Rhizome, Furtherfield, LEAP, Dazed Digital, New Hive a Sleek Magazine. Její videa distribuuje VTape (Toronto). Narodila se v Ottawě, v dětství žila v Hong Kongu, nyní žije v Chicagu.

 http://jennifer-chan.com/ 

 https://twitter.com/jenninat0r 

Dr. Cadence Kinsey působí jako postdoktorandka Britské akademie na Katedře dějin umění při University College v Londýně. Aktuálně pracuje na knize o umění po internetu. Ve svém výzkumu se soustředí na sociální, politické a historické vztahy mezi technologií, konstrukcemi genderu a sexuality a teoriemi vědy a technologie.

Kinseyová přednáší jako hostující lektorka na Courtauld Institute of Art, Slade School of Fine Art a Imperial College v Londýně. Svůj výzkum publikovala v Mute, Arcadia_Missa a  Signs: Journal of Women in Culture and Society .

„Nový feminismus – V hlavě otáčím obrazy svého hlasu“ je pravidelná kritická reflexe na právě probíhající čtvrtou vlnu feminismu z pohledu nové umělecké generace, kterou pro Artyčok TV připravila Hana Janečková. Prezentace feministického experimentálního filmu a videa je doprovázena původním textem od teoretiků, kurátorů a kritiků sledujících vliv feminismu a nových médií na současnou kulturu.

Co se stalo za poslední dobu s Vaším tělem? Jste pyšní, že jste žena či muž? Můžete být feministou/feministkou, když Váš avatar rád nosí růžovou? Myslíte, že gender je kapitalistický pojem, anebo myslíte, že existoval také ve východní Evropě  před rokem 1989?

Autor projektu / kurátor: Hana Janečková

Autoři textů: Cadence Kinsey a Hana Janečková

Koncept on-line výstavy: Hana Janečková a Lenka Střeláková

Realizace: Lenka Střeláková a Janek Rous

Překlad do češtiny: Palo Fabuš

Publikováno: 18. 3. 2015