Artist Talks

Phumi Morare

Phumi Morare je scenáristka a režisérka z Jihoafrické republiky, držitelka ceny NAACP Image Award a nominovaná na Oscara. Její vášní je vykoupení africké a ženské identity ve filmu. Zkoumá černošský ženský pohled při vyprávění intimních příběhů obyčejných hrdinů, mužů a žen různých etnik.

Přednáška s autorkou se uskutečnila 21.2. od 16:00 v budově Filozofické fakulty UK v rámci třetího ročníku AfroFilmů s podtitulem Na dně Atlantiku. Jeho program je zaměřen na filmové, kulturní a historické souvislosti mezi zeměmi subsaharské Afriky a latinskoamerickými a evropskými/africkými diasporami. V rámci programu byly v kině Ponrepo - kině Národního filmového archivu (NFA) - promítnuty také dva krátké filmy Phumi Morare. 

Když slunce zapadá (Lakutshon' Ilanga, Jihoafrická republika, režie Phumi Morare, v jazyce Xhosa s českými a anglickými titulky, 14 minut)

Proč dobytek čeká (Why The Cattle Wait, Jihoafrická republika, režie Phumi Morare, v jazyce Xhosa s anglickými a českými titulky, 21 minut)

Přednáškou prováděla a diskuzi vedla Klára Trsková. 

přístupnosten audio
umělciPhumi Morare
místokino Ponrepo
tagy
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
kategorieArtist Talks
publikováno22. 4. 2025
délka0:52:58
jazykEnglish / Česky
embedlink icon
arrow down
související
Phumi Morare
Z dosavadních uměleckých prací Kateřiny Komm zřetelně vystupuje záměr vrstvit, skládat a průběžně přetvářet nesčetné množství obrazových i textových objektů a záznamů událostí, inspirativních prožitků či vjemů z různých míst, časů a prostorů. Autorčiny reflexe živě rezonujících momentů otevírají prostor dalším, asociativním představám, jež tvoří bohatě rozvětvené linie významů vznikajících soch, objektů, kreseb a instalací. Některé z prací byly vytvořeny na základě inspirace konkrétním předmětem, uměleckým dílem nebo architekturou, některé mohou být přímým otiskem nalezeného objektu, podnětem může být i magický zážitek symbolického charakteru.
Návrat k romantickým motivům v současném umění neaktualizuje jen melancholickou náladu, kterou známe z německých a českých krajinomaleb z počátku 19. století. Mnohem spíše si klade otázky po rozporech, kterým dnešní subjekt čelí. Jednou z možností, jak se s rozpory naučit žít, je společné vyprávění a sdílení narace. A když takové příběhy nejsou v místní tradici zakořeněné, je třeba najít nové, jak to navrhuje video Barbory Kropáčkové Tebe hrdino volám.
Ve videu Si četli se postupně s nenuceností představuje několik mezigeneračních dvojic. Otcové, matky, synové a dcery hovoří o svém původu a schopnosti hovořit „mateřskými“ jazyky. Příslušníci mladší generace přirozeně bezvadnou češtinou nebo slovenštinou většinou připouští, že si nejsou v řečí svých rodičů zcela jisti, je to „kuchyňská“ komunikace druhé generace někdejších imigrantů. A právě tyto jazykové posuny se stávají umělci symbolem trhliny, která se objevuje mezi ním a jeho rodiči.
Marilyn Monroe do života navrací její rozverná dvojnice. Zpomalená arabská hudba, doprovázející obraz, je podle Jiřího Davida „spíše jistý druh schválnosti, taková arabeska, asi jako ten fíkus, či co to je za "Marilyn" nebo jako její naivní pohyby rukou a těla“. Stejně tak může být interpretovaná jako kontrapunkt, ukazující rozpory mezi naším a muslimským pojetím ženy.
V mainstreamovém rapu můžeme sledovat homogenní maskulinitu neodlučitelně spojenou s neoliberálními ideály. Pokud definujeme mainstream jako pomyslný střed formování ideálů, autorky cyklu zajímají okraje - místa, kde se takové ideály zakořeňují, tvoří názory a vztahy ke světu. Sledovány jsou “vedlejší postavy” rapového příběhu, jimiž mohou být posluchači a posluchačky či začínající tvůrkyně a tvůrci rapu.