Reportáže

Fotograf Festival 11 - Pozemšťané*ky

Jak v regionu střední Evropy zobrazovat klimatickou krizi a mluvit o ní mimo slovník současné vědy?

Jedenáctý ročník Fotograf Festivalu s titulem „Pozemšťané*ky“ si klade za cíl ukázat, jaké nám planeta sama nabízí stopy, perspektivy a komunikační kanály, díky kterým se můžeme stávat pozemšťany a pozemšťankami – kompetentními pozorovateli a pozorovatelkami probíhajících změn v našem bezprostředním okolí, jež není možné pochopit bez širších planetárních souvislostí (např. úbytky vody, ničivé záplavy, erozi půdy, problémy v zemědělství, nesnesitelná letní vedra, lesní kalamity).

V současné době se setkáváme s tím, že o těchto změnách a katastrofách slyšíme v regionální veřejné debatě mluvit lidi z vědy, úřadů nebo politiky, kteří pro popis probíhajících změn a blížících se katastrof využívají autoritu expertních obrazů. Obrazy vymykající se zavedeným normám vědecké reprezentace ve veřejném prostoru nevidíme, a hlasy těch, jichž se tyto změny bezprostředně dotýkají, je slyšet ve veřejné debatě buď málo, nebo vůbec. Přítomnost planety jako aktivní síly produkující vlastní obrazy a způsoby jejich sdílení ale dává moc právě těmto alternativním hlasům, jazykům a obrazům.

Jedenáctý ročník Fotograf Festivalu nemá za cíl vědecké obrazy a jazyky odmítat nebo popírat – naopak, chce se na ně podívat jako na součást širší palety estetik vyjádření. Ty mohou právě ve své nejednotnosti a rozdílnosti opisovat skutečný terén toho, co znamená obývat planetu, a jak být pozemšťanem nebo pozemšťankou obecně a zároveň zde a nyní, v regionu střední Evropy.

umělciLucie Zelmanová, Vladyslav Afanasiev, Nico Alexandroff, Alex Selmeci, Arjuna Neuman, Martin Valíček, Amy Balkin, Jakub Samek, Denisa Langrová, Ferreira da Silva Denise, David Přílučík, Carpentier Nico Brain Tega, Jenna Sutela, Zhao Renhui Robert, Aleš Zůbek, Emilija Škarnulyté, Bengt Sjôlén, StonyTellers, Julian Oliver, Fournier Abelardo Gil, Institut úzkosti, Josef Havránek, Marina Hendrychová, Alexander Bogdanov, František Fekete, Kocka Jusko Tomáš, Matěj Martinec, Matušková Karolína, Zdena Kolečková, Anetta Mona Chisa, Ondřej Šebestík, Michal Kindernay, Susan Schuppli, Lucie Rosenfeldová, Tatiana-Sofiia Sorokina, András Cséfalvay, Stano Filko, Haseeb Ahmed, Martin Dušek, Světlana Malinová, Daniel Burda, Anežka Horová
kurátorLukáš Likavčan
místoNárodní zemědělské muzeum
tagy
účinkujícíLukáš Likavčan
kameraDavid Přílučík
zvukDavid Přílučík
střihDavid Přílučík
interviewDavid Přílučík
kategorieReportáže
publikováno27. 9. 2021
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Fotograf Festival 11 - Pozemšťané*ky
Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout.
Diana Lelonek zkoumá vztahy mezi lidmi a jinými druhy. Její projekty jsou kritickými reakcemi na procesy nadprodukce, neomezeného růstu a našeho přístupu k životnímu prostředí.
Malířka Kateřina Adamová připravila spolu s kurátorem Petrem Vaňousem pro prostory Galerie Dole výběr děl z let 2022–2024 ze široce založeného cyklu prací s názvem SRDCE & ZVÍŘE.
Vítejte v Oikos. Oikos je dům, který dýchá a vrní. Prorůstají jím větve, které, společně s jeho obyvatelkami a obyvateli udržují dům v chodu. Žijí v něm obři, holohlavé mořské panny, měňavci, vrány s antracitovými plášti, Johan, nerozlučná dvojčata, Erlenah, která zavírá dveře na řetízek, Ama, která zná všechny druhy léčivých rostlin, Pragma, s problémy dobře schovanými pod kobercem, Tarván s dvěma rybími ocasy, ale také Diamon, netvor, který na sebe bere podobu našich nejhorších úzkostí a obav. Žije v něm také Alma, autorka této výstavy a knihy.
Dočasná autonomní zóna. Lol. Ale i tak… Napodobením gest objektů a věcí, které již v prostoru galerie jsou, zpomalením, zastavením, ustrnutím, usednutím, spočinutím, těmito úkony se můžeme vyndat z trajektorií, na kterých jsme se ráno ocitli, na chvíli se zbavit toho, čím jsme se již stali, abychom se mohli ztratit v přemýšlení o tom, čím bychom mohli být.