Přednášky

HUMANITÁRNÍ DESIGN A PŘÍZRAK KAPITALISMU

Žijeme v době mezinárodní polarizace, společenského kolapsu a stále se prohlubující krize demokratického zastoupení. Pokud navíc vezmeme v potaz hloubku politické netečnosti, jeví se tato krize o to více naléhavá. Tato přednáška zkoumá vznik ‘humanitárního designu’ jako formy řešení katastrofických scénářů, a snaží se využít poznatky o stavu současného kapitalismu, které nám toto odvětví poskytuje.
‘Humanitární design’ je termín, který označuje stále rostoucí zájem o komerčně dodávané objekty a platformy – od nouzových krytů, až po terapeutická jídla a biometrické databáze – které se pokouší jednotlivcům nabídnout nový typ svobody, která je zde chápána jako možnost přežít mimo síť, v rozvalinách moderních katastrofických zón. Pokud je katastrofa jistou formou laboratoře, která nám umožňuje nahlédnout realitu blízké budoucnosti, nabízí se otázka: jaké poznatky z ní lze získat a využít?

místotranzitdisplay
tagy
účinkujícíMark Duffield
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
kategoriePřednášky
publikováno2. 12. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
HUMANITÁRNÍ DESIGN A PŘÍZRAK KAPITALISMU
Výstava se zabývá kontemplativními díly, která existují sama o sobě jako postupně se rozvíjející otázky, jako jakési sondy plynule přecházející od každodenního až k nevšednímu využívání technických prostředků, jako virtuální haptické cesty vybízející k hlubšímu ponoření, zamyšlení a přehodnocení.
Existuje v jejich provozu vize a případně koncepční plán, který by reflektoval proměňující se technologické podmínky současného umění? A jaké formy institucionální péče o pohyblivý obraz by tyto instituce vůbec měly nabízet? Jde o podporu při produkci, vystavování, uchovávání? Jak vypadají smluvní vztahy mezi nimi, autory a autorkami?
Klíčový význam akcelerujícího rozvoje umělé inteligence a jiných digitálních systémů spočívá v tom, že nám dovolují nově rozpoznat pluralitu dalších forem mimo-lidské inteligence, kterými jsme byli “tajně” obklopeni celou dobu. Potřebovali jsme vynalézt myslící stroje, abychom si všimli, že všechno kolem nás myslí.
Díla Lukáše Prokopa se vymykají jednoduchým kategorizacím, neboť je jim vlastní oscilace mezi různými médii: subtilně spojuje práci s videem, grafikou, objektem, fotografií, textilem, psaním nebo digitálním tiskem. Aktivním zapojením technologických kreativních procesů do tvorby Prokop taktéž záměrně problematizuje i svou autorskou roli jako výhradního producenta uměleckého obsahu/díla.