Reportáže

machinia: i both leak and receive. perfectly happy, in a circle, complete.

V galerii 35m2 jsou prezentovány dvě monumentální díla, dvě odlišná prostředí. Oba prostory vycházejí ze stejného materiálového kontextu, materiálového jazyka. Přesto každá z těchto realizací útočí na jiné smysly pomocí jiné techniky a materiálu.
Tyto nové prostorové konfigurace, stavby, instalace, které formují naši prostorovou orientaci, navigaci prostorem, přednostně útočí na naše základní smysly, na naši smyslovou paměť, na naši individuální/privátní paměť. Mnohovrstevnatost materiálem, budování nových materiálových souvislostí, kontextu, je dlouhodobým procesem, kdy se vytváří nové komplexní prostorové formy komunikace. Tato materiální, prostorová a smyslová komunikace zahrnuje nám známé i neznámé procesy (skryté), zlomky naší individuální paměti a také paměti, kterou tyto komplexní realizace samy budují. Pohybujeme se v kruhu dějů, které jsou zčásti mechanické, strojové a které zčásti odkazují na momentálně žitou nebo již prožitou realitu. Kruh, zacyklení dějů je zde základním konstrukčním prvkem.

Ida Idaida (*1990, Mora, Švédsko) je multimediální umělkyní a sochařkou, která působí ve Stockholmu. Ida Idaida pracuje s mnohavrstevným materiálem, který nám umožňuje více odlišných pohledů, pozorování, vnímání a interpretací jejího autorského díla. Výsledkem její intenzivní a fyzické práce jsou komplexní, monumentální a procesuální/mechanické prostorové realizace.

umělciIda Idaida
kurátorLexa Peroutka
místoGalerie 35m2
tagy
účinkujícíLexa Peroutka, Ida Idaida
kameraDavid Přílučík
zvukDavid Přílučík
střihDavid Přílučík
interviewDavid Přílučík
kategorieReportáže
publikováno15. 12. 2021
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
machinia: i both leak and receive. perfectly happy, in a circle, complete.
Volavka je film o parku Stromovka, ale nejen o něm. Možná je spíš záznamem o nás, lidech. O tom, jaké aktivity v místech městských parků provozujeme - a neexplicitně tím ukazuje, nakolik jsme vzájemně formováni: lidé parkem a park lidmi.
Jakou úlohu parkům v dnešní společnosti a v našem každodenním bytí dáváme?
Jedno z prvních videí Janky Vidové, které vzniklo jako spontánní studentská práce v ateliéru nových médií na pražské AVU. Snovou atmosféru vzniklou výběrem archetypálních motivů (chůze ve sněhu, bílí králíci, staří lidé, idylická krajina v šeru) podpořila autorka dobovými obrazovými efekty (polarizace, barevná manipulace, zpomalování) a nalezenou hudbou.
V srdci Madridu leží po bouři klidný, byť zpustošený lesopark. Pastevectvo, ovce a psi se procházejí mezi větvemi vyvrácených stromů. V ptačím zpěvu, třepotu listí a šumu okolního velkoměsta se může jednoduše ztratit soustředěný šepot stáda. Staré zdi i nové bariéry uzavírají toto území. V noci se jeho hranice na vrcholu kopce rozplývají. Pod černou oblohou se vynořují obrysy jeho obyvatel. Země rezonuje a město se třpytí.
Zatímco kdysi v dětském pokojíčku trval pocit nepatřičnosti jen okamžik – stačilo překonat spánkovou paralýzu, posadit se, rozsvítit lampu a několika pohyby přimět přehrávač k poslušnosti.
V říši, kde je pravda to, co si lidé myslí, že je pravda, Vėja našla umírající sovu. Zatímco Vėja svou péčí přivedla ptáčici zpět k životu, naučily jedna druhou navzájem své jazyky. Dokázaly spolu komunikovat, i když obě věděly, že část toho, co si řeknou, bude vždy ztracena/nesdělena/nepochopena.