Reportáže

I

Všechny vystavené práce až na sérii videí jsou nové a byly připravena v reakci na prostory galerie. Jen videa vznikla mezi lety 1999-2000 a nebyla nikdy vystavena.

Martin Zet od počátku koncepčně pracoval s rozprostřením prací mezi spodní a horní patro. Již název výstavy – | – svislá čára – naznačuje vertikální pohyb, směřování k jakémusi spirituálnímu proudění.

O výstavě by se dalo hovořit jako spíše o expozici ve smyslu vystavení se a spíše jako o fungujícím a zažívajícím než vědomém a pociťujícím. Vnímání je zde materializovaným vzájemným setkáním mezi dvěma povrchy a vnitřky nebo lépe mezi vnitřkem skrze povrch vlastní dotýkající se povrchu jiného. Toto prolínání a proudění následně obsahuje určitý stupeň spirituality či snad dokonce mystiky, která je však pevně zakotvena ve formálním, materiálním a plastickém. Tíha, teplota, rezonance, vodivost a schopnost izolovat všechny zosobňují proudění a vyzařování energií. Zet také na výstavě pracuje s přepínáním mezi užíváním a vnímáním, nebo spíše mezi vplýváním do nevnímaného pozadí a vynořováním se z něj. Umělecký zážitek tak vzniká velmi materiálně ve fyzickém doteku architektury, díla a diváka – ve fyzickém proudění energií mezi těmito třemi póly, jaksi však skrytými za jejich jednotlivými vnějšky.

Michal Novotný

umělciMartin Zet
kurátorMichal Novotný
místoFUTURA
tagy
účinkujícíMartin Zet, Michal Novotný
kameraMilan Mazúr
zvukMilan Mazúr
střihMilan Mazúr
interviewMilan Mazúr
překladKateřina Prokešová
kategorieReportáže
publikováno21. 11. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
I
Koncept výstavy je založen na ideové konvergenci díla Catherine Radosy a Jaroslava Vargy, spočívající v odhalování fyzických i symbolických stop minulosti. Oba umělci zkoumají tyto relikty minulých časů a dob z hlediska kolektivní paměti a mechanismů jejího ukládání.
Proluka je vyprázdněným místem, mezerou po minulé situaci, která může být znovu zaplněna. Instalace Colonne / Révolution zachycuje v trojprojekci neustálý koloběh monumentu. Období revoluční Pařížské komuny je ve Francii stále problematickým obdobím, podobně jako u nás například období socialismu: docházelo a dochází k jeho reinterpretaci, tabuizaci či marginalizaci.
Výstava není historickým průřezem tvorby Ester Krumbachové (přestože jej reflektuje), ale spíše rozsáhlou sítí původního materiálu, mnoha textů, obrazů a artefaktů, kterými se Krumbachová po celý život zabývala a obklopovala. Primárně tedy představuje archiv/pozůstalost Ester Krumbachové, a to v tematických blocích, které jsou vzájemně provázané; umožňují tak odkrýt její uvažování o kostýmní tvorbě, zejména o úloze detailu a využití barev, o provázanosti významu, výtvarné formy a celkové atmosféry filmu, o práci s textem kopírujícím mluvený projev a lidové vyprávění spíše než vysoký literární styl, její vztah k magii, realismu, subjektivitě, mužské a ženské polaritě nebo hierarchii druhů i společenských a pracovních pozic.
Nechceme rezignovat na spoluutváření kulturního prostoru. Vědomě opouštíme produktově orientovanou mentalitu umělecké ekonomie a prostestem vysíláme signál – chceme uvažovat o tom, co jsme jako dočasná komunita Y Events a s čím můžeme přispět do českých kulturních hegemonií.