InsideOut je složena s kompozic opuštěných předmětů. Obrazy mají specifický dynamický náboj. Je v nich obsažen náboj atomických struktur, které normálně nejsou viditelné.
Tašky, šatstvo, rozbité nádobí, střepy skla jsou smíchány do nesmyslné Dadaistické koláže. Frustrace a absurdita dominuje bezútěšným obrazům. Zbytečné židle, matrace, talíře, rozbité televizory – to vše je automaticky plné osobních příběhů. Spoléhat na ně může být zrádné. Jsou plny sentimentu a klišé. Způsob, jakým Brungot popisuje poslední stadium opuštěných věcí, je spíš věcný. Autor se vyhýbá nadbytečnému patosu. Expresivní nalezené kompozice poukazují na absenci „konstruktivní“ energie, toliko potřebné k tomu, aby věci zůstaly v pořádku. Bez smyslu a funkce se vše rozpadá do chaosu. Špinavá země a fotoaparát jsou jedinými jistotami, které ještě na moment zadrží úlomky před upadnutím do naprostého zapomnění.
Campingwagon výše popsanou apokalypsu invertuje. Centrální kompozice podtrhuje statickou, němou situaci. Karavan může být symbolem touhy lidské bytosti po nalezení ideálního místa na Zemi. Dovolená a prázdniny jsou nepochybně jednou ze situací, kdy se lidská společenství (přátelé, rodiny) cítí svobodně a šťastně. Můžeme se sejít u stolu a odpočinout si na chvíli od strastí, které nás každodenně potkávají. Brungotovy campingy postrádají teplo a jasné slunce. Obydlí na jeho fotografiích jsou spíše vyžitá. Obrazy bezpochyby nevábného letoviště vydávají zprávu o tom, jak málo vlastně stačí, abychom se někde cítili naplněni. Naše těla a duše si vystačí s kouskem trávy a malým oknem s výhledem do krajiny. Cítíme se bezpečně, pokud nás alespoň něco konzistentního obklopuje.
Fotografie norského autora postihují dva póly ne-figurativnosti. Jeden z nich zachycuje stav, kdy figura absentuje a spolu s ní se z obrazu ztrácí i veškerý smysl. Druhý postihuje minimum věcí, které jsou nutné k tomu, abychom k nějakému místu pocítili sounáležitost. Brungotovy fotografie nejsou idealistické, jsou spíše faktické.
