Karel Kunc

umělci Karel Kunc
kurátor Michaela Ivaniškinová
instituce Praha
tagy Anglické titulky performance
režie Jan Vidlička
ůčinkující Karel Kunc
kamera Jan Vidlička
zvuk Jan Vidlička
střih Jan Vidlička
interview Michaela Ivaniškinová, Jan Vidlička
překlad Marta Darom
kategorie Profily
publikováno 7. 11. 2012
jazyk Česky / English
embed link icon

Mám podezření, že Karel Kunc byl do vnějšího světa poslán s nějakou zvláštní misí, jejíž smysl zná jen on sám – pokud vůbec někdo. Civilizovaná komunikace se zpravidla odehrává jako dialog duše s duší a umělci se většinou podřizují těmto pravidlům, s občasným přesahem do krajních poloh. 

Karel tento ustálený obvod vyzkratoval těsným spojením ducha a hmoty. Tak těsným, že hmota se stává duchem a duch hmotou. Svět, jako materiál díla i dílo samotné bere jako haldu nevyužitých možností, hrubou surovinu. Vyrábět uhlazené finální produkty zjevně do jeho velkého plánu nepatří. Stejně jako společenská zodpovědnost – ta je Karlovi jako umělci v zásadě ukradená, což vnímám jako osvobozující. Žádné vizuálně působivé symptomy společenských neduhů, pokud nepočítám situace, kdy se Karel Kunc zjevně snaží aby se u něj projevovaly. Ovšem nikdy se nestaví do role terapeuta – toho, kdo určuje diagnózu ani toho, kdo má léčit. Jeho strategické postupy kombinují sběratelské obžerství s asketismem, který hraničí se sebemrskačstvím. Na jedné straně kumuluje všechno, co vidí a nikdy (opakuji: nikdy!) nic nevyhodí a zároveň se dobrovolně týrá úmornou fyzickou dřinou, případně drakonickými pravidly.

Každá jeho práce je vlastně takovou špehýrkou mezi tady a tam, kterou divák může sotva prostrčit prst. Na druhé straně nečeká žádná zpřízněná duše, ten odjinud je dokonale lhostejný a povznesený. Skrze tento průhled se nicméně věčnost jeví jako něco, co tu bude pořád, minimálně jako koloběh vznikání a zanikání, takže je celkem jedno z které strany se podíváte.

Michaela Ivaniškinová

 

 

 

 

související s
Karel Kunc

0:30:42
0:16:13
0:29:28