Milenina píseň

umělci Marie Lukáčová, Anna Remešová
místo Česká republika
tagy Anglické titulky architektura feminismus náboženství technologie tělo
překlad Deana Kolenčíková, Kateřina Prokešová
kategorie Audio-vizuální umění
publikováno 20. 12. 2019
délka 0:09:00
jazyk Česky / English
embed link icon

Úplně první diskuze, které předcházely vzniku Mileniny písně, byly motivovány otázkou, nakolik jsou současné křesťanské církve schopny reflektovat proměnu světa a proměnu poznání, kterou přinesly digitální technologie a sociální sítě.

V průběhu let, kdy společnost zažívala víru v utopii demokratické distribuce informací prostřednictvím internetu a následně i hluboké zklamání, kdy lidé vyvinuli neuronové sítě, jejichž rozhodování již nejsme sto sledovat, a kdy mezilidskou komunikaci a politický aktivismus začaly přetvářet korporátní komunikační platformy, se fungování a závazné dokumenty církví nijak nezměnily a zdá se, že už dnes nejsou schopny reagovat na problémy současnosti.

A to ať už mezi tyto otázky patří prohlubující se třídní rozdíly, emancipace marginalizovaných (žen, LGBTQ+, lidí bez pasu Evropské unie) nebo blížící se klimatická katastrofa. Křesťanské církve – zvláště ve Střední Evropě a v balkánských zemích – jdou místo toho opačným směrem, pomáhají posilovat nacionalismus, svým podnikáním upevňují kapitalistický ekonomický systém, potlačují práva žen a nebinárních osob na svá těla, plédují za tradiční rodiny a spolupodílí se na stavbě evropských zdí. A to vše se děje nehledě na úroveň sekularismu v jednotlivých zemí, naopak se ukazuje, že i v takové ateistické zemi, jako je Česká republika, může mít katolická církev – když se spojí s politickou reprezentací – značnou moc.

Dichotomické vnímání světa (já/Druhý, kultura/příroda, muž/žena) přitom není něco vlastního křesťanství, ale utvářelo se až později v průběhu let, od prvních církevních otců, přes institucionalizaci, zbohatnutí církví, nástup kapitalismu, po osvícenství a moderní věk, až k dnešní pervertované podobě, která má s ranými křesťanskými skupinami, charakteristickými svou kulturní decentralizací a nehierarchičností, jen velmi málo společného. Jisté nástroje kritiky a jiného směřování nabízí současné feministické protesty, které sílí po celém světě a jež požadují například svěcení žen na kněžky, ale také tradice teologie osvobození, kterou symbolizuje antikapitalistická a ekologická politika papeže Františka. A právě v návaznosti na otázku, jakou moc má dnes pohyblivý obraz a zda může přispět k emancipaci žen (nejen) v prostředí katolické církve, začaly vznikat první verze scénáře k videu Milenina píseň.

Video Milenina píseň pracuje s teoretickým pozadím současného feministického myšlení, konkrétně s odkazem kyberfeminismu, který formulovala počátkem devadesátých let ve své práci britská feministka a teoretička kyberkultury Sadie Plant. Kyberfeminismus přiznává moderním technologiím emancipační sílu, ale jen potud, dokud k ní budou mít přístup všichni lidé bez ohledu na jejich třídní postavení, náboženské přesvědčení, kulturní identifikaci, sexuální orientaci či gender. Kyberfeministky odmítají klasické dichotomie mezi přírodou a technikou, přirozeným a umělým, k čemuž odkazuje také postupně se rozpadající forma videa. Postavení žen a LGBTQ+ menšiny v římskokatolické církvi a jejich vylučování z rozhodovacích procesů se tak stává obecnější otázkou, která hledá hluboké a duchovní příčiny současné společenské krize založené na upevňování nerovností mezi lidskými i nelidskými aktéry.

Dalším podstatným motivem videa je komunikace, která probíhá mezi hlavní protagonistkou a architekturou, jež se ale neodehrává na úrovni verbálního rozhovoru, ale je dána vztahem mezi jejich „technologizovanými” vnitřky. Stejně tak jako dráty, cihly a rozvodny vyplňují zdi budovy, jsou podobně strukturovány i orgány ženy. Její tělo je utvořeno řádem a symetrií frontálně naplánované architektury. Podle teorie kyberfeministické skupiny VNS Matrix lze například ženský pohlavní orgán označit za technologii, protože jeho fungování a vnímání ovlivňují vnější faktory, je tedy utvořen a používán jako nástroj. Kyberfeminismus tedy sice vychází ze zkušenosti ženy a jejího těla, neesencializuje jej však, ale pracuje s jeho možnou proměnou v návaznosti na společenský a politický kontext.

Anna Remešová

Video Milenina píseň bylo podpořeno v rámci Artyčok.TV video open callu v roce 2018.

související s
Milenina píseň

Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018

Poetika identit

V poetice identit je důležité vracet se do určitého bodu nula, který je zároveň bodem zlomu. Mé Já se láme přes určitá omezení a neustále bojuje proti sobě samému. Vždy se nachází v procesu stávání se a tento proces vždy provází určitá rozpolcenost. Jsem nikým a zároveň jsem všemi. Patřím k anywheres, k těm co jsou doma všude a zároveň nikde. Nevím, jestli proto být smutný.
01:33:30

„České umělkyně nepotřebují feministických programů.” Jindřich Chalupecký a umělkyně

Jaký byl postoj Chalupeckého k „ženskému umění“ a proč v rámci českého kontextu na jedné straně vyzdvihoval ženy umělkyně a na straně druhé odmítal myšlenky feminismu?

Absence ve Videoarchivu 1 (kolekce VVP AVU) - Neoliberální stachanovci

Pro první díl pořadu pozvala Artyčok.TV socioložku, vysokoškolskou pedagožku a mediální teoretičku Irenu Reifovou. Ta nabídla z perspektivy svého výzkumného zaměření pohled na vztah audiovizuální umělecké produkce a sociální kritiky převládajících mocenských poměrů ve společnosti.